Vzpomínky Zdeňka Nového

Všichni jsme rádi když se hody vydaří, když jsou veselé, a když mají lidi radost. Bez máje, bez dobré nálady, bez stárků, muziky, bez kolotočů a bez dobrých lidí o čem by ty hody jinak byly. Krátce po hodech jsme vyzpovídali člověka, který dlouhá léta k hodům neodmyslitelně patří stejně jako jeho kolotoče, střelnice a nejrůznější atrakce,  pana Zdeňka Nového.

 

Jak dlouho už jezdíte do Boleradic, od dětství?

 

To je tak dávno, že si to ani nepamatuju. Už je mi dvaaosmdesát a narodil jsem se v maringotce. Tak jako všichni moji bratři a sestry. Bylo nás deset dětí. Takže od mládí, od chlapeckých let s rodiči. A tamhle v tom domě, v tom rožáku, tam bývali nějací Dvořanovi a oni měli za domem stodolu a v ní jsme mívali ustájené koně. Ještě si vzpomínám, že tatínek jim tenkrát jednoho prodal. Tak to jsou moje nejstarší vzpomínky na Boleradice.

 

My jsme nikdy nemívali domek, bydleli jsme v maringotkách a museli jsme si vydělat i přes zimu pro koně na krmení. Když jsem byl malý kluk tak si otec pořídil pojízdné němé kino. Tady v Boleradicích jsme promítali v sále hospody U Štefanů. Pamatuji si filmy jako Pytlák, Tarzan, Tarzanův syn – ty si otec dokonce odkoupil z půjčovny. Nejkrásnější film byl dvoudílný Pytlák. Byl na dva večery a tak zamilovaný a napínavý, že lidé i plakali. Po otci nám zůstalo mnoho krásných věcí: šajby ze střelnice, koně z kolotočů, flašinet. To vám byla krásná věc ten flašinet – hrál jako varhany a krásné písničky: Pohádka mládí, Husy pásly, Vilém Tell. Třikrát se zahrála jedna písnička a věděl jste že mají jít akorát další děcka na kolotoč nebo houpačky.

Náš otec dbal na to abychom my děti něco uměli, aby z nás něco bylo. Nejstarší bratr se naučil hrát na křídlovku a naučil se tak nádherně, že až pískal. Taky uměl na harmoniku a to tak dobře, že když chtěl, tak každou ženskou rozplakal. Druhý bratr zase uměl na basu a dvě sestry k tomu zpívaly. V Hodoníně bývala tabačka a v ní vždy v sobotu zaměstnanci dostávali výplatu. Tak jsme všechny děcka spolu s tatínkovou maminkou, mojí babičkou, která dávala na nás pozor, vycházeli před bránu a hráli zaměstnancům, když šli z práce domů. Byla to chudobná doba ale doba dětství a ta je vždy moc krásná, nejkrásnější.

 

Vzpomínám na všechny dědiny kde jsme bývali. Pořád jsme je střídali dokola. Chodili jsme v nich do školy. Když dospíváte a je Vám takových patnáct, šestnáct roků tak to koukáte za děvčaty i když nechcete. Holky se vozí na kolotoči a jedna vám  podá vám ruku a už přeskočí nějaká ta jiskřička vy ji pohoupáte a už je veselo. Na to se taky moc krásně vzpomíná

Po válce a znárodnění jsem se dostal do Žiliny na Slovensko do Parku kultury a oddechu a až někdy v osmdesátých letech jsem mohl zpět do Mikulova, na Moravu do svého domova.

Já se celý život toulám světem ale stejně nejvíc vás to táhne sem na Moravu tady je moje domovina tady jsem doma. Nejkrásnější je, když po letech, po desítkách let, kdy sem jezdíte a vykládáte si tam s tím nebo s oním, vám najednou do střelnice donese starý pan Koráb lahvinku vína a pak si nad ní povykládáte a zavzpomínáte na mládí a najednou je vám moc a moc dobře a hezky.

 

A co za války jezdívali jste s kolotočem?

 

Ano to se ví. Jednou jsme byli v Dolních Bojanovicích ve čtyřicátém druhém. A to tenkrát byla a možná ještě je velmi zbožná dědina. No a po škole bývalo ještě náboženství. Jenže když jsme přijeli všichni kluci byli už u nás na kolotočích. A to přišel sám pan farář a začal kluky honit. I do kanálu, kam se schovali, pro ně lezl. No a taky jsme už tenkrát měli traktory. První traktor byl Forcoň přivezl ho tatínek poprvé do Rakvic na náklaďáku. No jo ale vozy byly zhotovený a upravený pro koně. Takže se všechno muselo předělávat. Další traktor byl Dojč. Seděl jsem na něm dvanáct roků a projel jsem s ním celou republiku. To jsem pak cítil každé ložisko, věděl jsem o něm všechno. Ten měl třímetrákový setrvačník a dva válce. Zatočil jste a motor okamžitě naskočil plc-plc-plc a už to jelo. No prostě pohádka. Měl i na boku řemenici a mohl jste připojit třeba mlátičku nebo pilu. My jsme dojeli do Moravské Nové vsi na hody a zrovna byly zně. Tak tatínek se domluvil se sedláky a my kluci jsme zajeli  tam do stodoly, tam na mlat a už se mlátilo. No třeba jen za večeři nebo koláčky.

 

Kdy se začalo přecházet na elektriku?

 

Než byly motory tak se točilo ručně. Kluci, kamarádi ze škol, vylezli po žebříčku nahoru na podlážku a už se jen dávaly povely: kluci točte, kluci pomalu, kluci zastavte, kluci teď si odpočněte. Ti se o to doslova rvali aby mohli točit. I koláče někteří donesli nebo prosili Zdenku pusť mě nahoru. A dodnes ještě potkávám dědky co vzpomínají jak pro nás nahoře točívali. Na elektriku se přecházelo těsně před válkou. Používal se generátor a motor Slavia. No a pohony, převody, spínače, instalace to jsme si všecko dělali sami. To se odkoukalo a protože se v tom žilo tak jsme to všichni uměli tak jaksi sami od sebe. Místo benzínu se dával petrolej. Ten se dostal v každém obchodě. S benzínem to bývalo horší. A to pak bylo smradu a kouře všude… Pak jsme se začali připojovat na obecní elektriku no jen tam kde ji měli. Museli jsme mít stupačky nebo dlouhý žebřík aby se člověk mohl dostat nahoru na sloup ke drátům. Dnes je to už nepředstavitelný. Taková byla doba.

 

Co jste dělávali přes zimu?

 

No co by chodilo se hauzírovat. Maminka chodila s růžičkami, s karafiátky  po domech, jak se říkávalo na kostn. To býval ve světnici křížek a sošky panenky Marie s andílky a nazdobené našimi ozdobami a švagr zase měl na maringotce napsáno „Rezač dreva“ a jezdil s motorem pořezat hospodářům dřevo na topení. Nebo se připravovaly atrakce na další rok. Museli jsme modernizovat. Předělat je z dřeva na železo a to se dalo dělat jen v zimě.

 

Pan Nový vyprávěl svoje vzpomínky a nakonec prozradil i pár krásných moudrostí ze života:

S manželkou jsme spolu osmapadesát let. No pozor to není jen tak. My jsme spolu osmapadesát let ve dne v noci v maringotce!

Základ života je mít rád děti. Když přijde do maringotky tatínek s děckem, chce mu vystřelit růžičku, autíčko a netrefí tak já mu to musím dát. Přeci nemůžu mít radost z toho že mu to nejde.

 

Já jsem komediant a já se za to slovo nestydím. Narodil jsem se v maringotce a myslím, že tam i umřu. To je celý můj život.

 

Jiří Janda a Jan Koráb