Vzpomínky na mládí 1920

Tehdejší život nelze s dnešním ani srovnávat. Když mě bylo rok a půl zemřel mi můj otec, rok a půl jsme žili s mladou maminkou sami. Jistě to lehké při i malém hospodářství nebylo lehké. Svého otce jsem vlastně poznal jen z vyprávění svojí matky. Když se pak matka znovu provdala a přišli další děti to už si pamatuji sám. Štěstí moc maminka neužila oba muži přišli z 1. světové války tyfovou nákazou oslabeni se srdeční chorobou. Můj vlastní otec zemřel po dvou letech manželství, druhý nevlastní otec po devíti letech. Mě bylo necelých 14 let, nejmladší sestře rok a půl. V 34, roce vrcholila světová krize, nebylo pojištění zdravotní jako dnes, lékař, nemocnice, léky vše si musel hradit sám. Tehdy v posledním roce života bral otec na srdce injekce za 45 Kč 2x za měsíc.

Sestra Ludmila byla v nemocnici, nejmladší Marie měla na krku bouli jak dost velký míček. Jezdil k nám pan doktor Hošek z Hustopeče, a mnohokrát si za to nic nevzal, ale přivezl ještě i mast a léky. Věru nelehká to byl doba. Když otec zemřel na jaře roku 1935 zůstala matka 35letá vdova se 6 dětmi od rok a půl do 14 let zadlužená těmi nemocemi, kterých nebylo ještě dost, v deštivém roce 1934 nám spadla štítová zeď obytného domu jejíž postavení i s materiálem a prací stálo 1000 Kč. Pro srovnání 1kg masa hovězího stál 3-4 Kč a vepřového 5-6 Kč, košile 5-10 Kč, pracovní boty 29 Kč, 1kg cukru 4 Kč, slušný oblek 150-250 Kč. Po roce 1935 když se začalo schylovat ke druhé světové válce, se stavěla kolem republiky opevnění, bunkry, zbrojovky pracovaly na plné obrátky, ubývalo nezaměstnaných, lepšila se celková situace, ale jak těžko se i tehdy vymaňovalo z dluhů v zemědělství ječmen stál 80-90 Kč, žito 90-10 Kč, pšenice 100-120 Kč, bylo jí nadbytek časti ji nikdo nechtěl. V dobytku to bylo stejné, když se maso prodávalo za 3-4 Kč kolik za něho chtěli zaplatit? Daně a všechno ostatní úroky z vypůjčených peněz se platit muselo. Vše co se vypěstovalo husa, kačena, kuře, vejce, máslo bylo nutné prodat aby nám neprodali zabavené věci a doma se muselo žít z toho co zbylo. Maso dost často nebylo ani v neděli žilo se skromněji. Chleba, brambory, mouka, mléko ovšem odstředěné, tedy bez tuku, někdy i tvaroh, takže opravdový hlad nebyl. Samozřejmě, že čokolády ač byly levné nebyly ani na vánočním stromku, ale, že jsme na ně nebyli zvyklí ani nám nechyběli.

Trochu se vrátím do školních let. V roce 1927 přišel do Boleradic poměrně mladý učitel Funk Alois a začal učit můj ročník 21. v první třídě a učil nás až do šesté třídy bez přestání. Vychován v po převratu začátkem první republiky velký národovec, Čech kovaný, ale bez vyznání, což tehdy bylo pro Boleradice  veliká novinka. V 100% katolické obci ateista úplný šok. Tehdy po 300leté porobě katolických Habsburků, neměli s katolickou církví a jejím učením jejich úředníci ani vláda nic společného, byly to lidé toužící po moci nic víc. Prostý lid vychovaný v katolickém náboženství ve své důvěře oddaný svým vůdcům, svým kněžím netoužil po novinkách se rozpůlil v tradičním náboženském vychování rodinného soužití a obrozeneckém vlastenčení se začal dělit na dvě větve. Mnozí se vzdali víry na protest proti Habsburkům, ač na jejich moci neměla církev žádný vliv. I v nás probouzel už od první třídy národní uvědomění a mnozí z nás k němu pociťovaly oddanost a lásku. Bydlel v bytě sám tam kde je dnes obecní úřad (pozn. nynější budova nájemních bytů na návsi). Denně jsem spěchal abych jej mohl doprovodit do školy a zase ze školy domu. Myslím, že asi měl v Boleradicích první rádio, postupně je pak měl pan vrchní strážmistr Šmíd a pan farář Tomandl a pan řidící Melichar. Již od malička jsme žili mimo školu na potoce, kde ovšem tehdy byla voda mnohem čistější, plná rybiček, běliček, hrouzků a dalších druhů. Žila tam  také užovka. Jednou jsme tam chytili užovku 180 centimetrů. Když jsme povyrostli tak nás rodiče začali zaměstnávat. Napást  a zahnat na potok husy a kachny, nachystat a dát krmivo, pohlídat mladší sourozence a další drobné práce. Když jsme z toho něco nesplnily byla výplata denodenně. Také ve škole se nešetřilo rákoskou, kterou jsme si velmi často musely  z lesa samy přinést. Musela byt pěkná a pružná a že často vyplácela byla často polámaná ale v lese jich bylo stále dost. Stěžovat si doma jako dnes to nikoho ani nenapadlo a proč? Doma by byla výplata další ba rodiče sami učitelům říkávali jen ho nešetřete a pořádně mu nasolte, škoda rány, která mimo padne. A je to opravdu pravda, také jsme byli kluci a zlobiví, rozverní a veselí, ale to co si dnes děti dovolují, to jsme si nedovolili a asi i díky těm výplatám. Neměli jsme ani radia a magnetofony, přesto jsme si uměli pohrát bez hřišť, balonů a všelikých hraček, které dnes děti nudí. Bylo to i se stravou, žádné čokoládky,ale prostá domácí strava ráno bílá káva s chlebem sice bez másla ale za to dobrý žitný chleba domácí. Na potoce jsme se brouzdali s husami a káčaty, po žních na pastvě u ohníčků pekli a pojídali kukuřičné klasy, houby syrovinky a brambory. Kolem potoka u silnice byly obecní jabloně, které si občané kupovali a my jim na ně chodily, taktéž po zahradách ač jsme je měly doma svoje, ty cizí byly lepší a zase byla výplata a někdy i dvakrát a třikrát, od majitele, ve škole a doma taktéž.