Jak ulice Pekelná ke svému názvu přišla

Je tomu více jak padesát let, celá vesnice vypadala úplně jinak, jiný byl i konec vesnice směrem na Diváky. Současná budova známá jako sušárna nebyla, ale stávala v tomto prostoru cihelna. Kolem cesty byly sušárny na cihly. Současný domek hned vedle nynější sušárny (pana Chromého) je postaven na prostoru tří domků: obecní pastouška kde bydlel Hoppepek, potom domek Formánků a Zajícovi. Na zahradě domku dříve Rathouských byly dvě opuštěné pece ve tvaru kopule, které také sloužily jako obydlí: Křižákovi a Venclovi. Na místě dnešní vilky p. Rathouského stával malý uplácaný domek a pod ním začínal zahradničit Čeněk Rathouský. Poslední dům ulice Pekelné v té době byl Novotňáků (dnes Slávek Hrabec). Rybník v té době také nebyl a veškerá voda z Víckova, Hájků a okolních polí si našla svou cestu právě touto ulicí. Víckov a Oulehla byla v té době majetkem Bornemízů z Divák a jediná cesta jak se dostat na pole byla právě naše zmiňovaná ulice.

 

Nejhorší byl podzim. Bláto nebláto na pole se muselo. A tak nekonečná řada volských potahů s nákladem hnoje, řepy nebo brambor se denně táhla jako had tam a zpět ulicí. Dobytek se kolikrát brodil skoro až po břicha a pro místní obyvatele bylo opravdové peklo vyjít jen před dům. Však také pokud se chtěli dostat dolů do vesnice – do kostela, do školy nebo do „spolko“, musela se řeka bláta přebrodit, zahradou a přes mlýnský náhon teprve na silnici co je směrem od Brna. Na místě, kde je dnes rybník, byly dříve pola soukromníků a v prostoru nad těmi políčky, se konávaly dobytčí trhy v době jarmarků – vždy v pondělí po Jánských nebo Martinských hodech. Později také zde bylo fotbalové hřiště v pořadí druhé. To první mělo své sídlo na dnešním stadioně a bylo tak malé, že rohy se kopaly z tribuny. Mezi zakladateli prvního stadionu a vlastně i Sokola u nás byl pan Čeněk Rathouský. Patřil v té době k pokrokovým lidem a jeho přičiněním zůstal naší zmiňované ulici už jen název Pekelná, a to proto, že se mu podařilo za pomoci jiných prosadit výstavbu záchytné a retenční nádrže, v té době velká úleva pro část obce. Rybník byl dostavěn v roce 1953. Děda Čeněk byl také prvním režisérem Maryše od Mrštíků. Pan Mrštík však v té době nechtěl dát autorské povolení, že se ta hra nehodí na dědinu, že ji místní ochotníci nezahrají jak v Národním. Proto s ním děda udělal dohodu, že představení nacvičí a pan Mrštík ji shlédne při generálce a teprve potom rozhodne. A dopadlo to výborně. Mrštík byl nadšen a dal nejen povolení, ale i doporučení k dalšímu hraní. První představitelkou Maryše byla údajně Mařa Fialová. Děda Čeněk byl také velký zahradník. Měl pod silnicí před svým domkem v Pekelné zahradu, kde pěstoval různé zeleniny a květiny. Však také otec vzpomíná jak jezdil s tragačem plným salátu po ulicích, kamarádi křičeli salát, salát a on inkasoval. Jedna fůra dala i pětikačku. Ale na Dolní Konec nejezdili. Tam prý byli lidi lakomí … Zálivky dělali v té době už pokrokově, čerpadlem a hadicí, ale z malého potůčku. Z náhonu nesměli, ten byl „mlénské“. Strýcovi Skoumalovi se zalívání líbilo a tak si s otcem domluvil, že ho navečír opláchne. Tak jo. Stréc večer přišel, vysvlekl se a Jeník začal šplíchat. Jenže milé stréc nečekal, že je voda studená a tak jak byl, s pokřikem jé, jé, jé se dal na úprk ulicí. No a otec poctivě stříkal za ním, samozřejmě za asistence celé ulice. 

 

Zahradníkem se ale vyučil bratr otce Ludva, a to u zahradníka barona Lewetzova v Divákách. Děda Čeněk také prosadil pěstování papriky a tabáku v Boleradicích. Jako důvěrník tabákové režie v Hodoníně zajistil pro své spoluobčany dotace na výstavbu sušáren na tabák, což musela být v době války obrovská pomoc. V době války se totiž nevdávalo žádné stavební povolení, vyjma stavby sušárny na tabák, jako vývozního artiklu. No a že se při tom dalo spláchnout i ledacos jiného … Hlavní pomoc ale byla v tom, že na vypěstovaný tabák a papriku zajistil odbyt. Nejdříve sem jezdili výkupčí a později bylo zařízeni i výkupní místo u nás. Paprika se pěstovala červená na mletí, po dozrání se navlékala na šňůry a sušila se na jižních stranách domků. Nebyl snad jediný domek, který by nebyl po létě obalen červenými girlandami. Po usušení se loupala a na to vzpomíná mamka: To bylo ale prachu. Museli jsme nejdřív vydrhnout dřevěnou podlahu na ni se dal kopec papriky a dokud nebylo vyloupané semeno z denní dávky, nešlo se spát a potom uklidit a vydrhnout. Prach z papriky byl všude, škrábal a kousal, ale muselo se vydržet. Byl to finanční přínos do rodiny. Tabák se zase navlékal speciální jehlou na šňůry a věšel v sušárnách. Tam po akrobatickém zavěšení dozrával v odpovídajícím prostředí dřevěné sušárny. Dodnes tyto dřevěné stavby můžeme u nás vidět. Většinou je lidé mají na dvoře, ale v ulici Na Zahrady se kolem jedné sušárny stále chodí. Přesto že se tabák sklízel od léta do prvních mrazů, využití sušáren bylo celoroční, podle potřeb hospodáře. U Petra Otýpky se v sušárně dokonce pořádali taneční zábavy. Ovšem tajně, protože v době války se to nesmělo. 

 

Na svá dětská léta ještě před válkou otec vzpomíná: byla bída. Ráno nám máti uvařila hrnek kafe, do toho chleba a to bylo až do pozdního odpoledne. Sama vzala nůšu a s tetkou Julkou od vedle šly do Seči buď na trávu, nebo klestí, kousek pole se muselo obdělat, uživit tři kluky nebyla žádná maličkost. Jednou, vzpomíná otec, jsme měli kousek sádla a mohl jsem si namazat chleba. Namazal jsem si jen půlku, ale menší abych nevypadal jako nenažranec. Otec to viděli říkali: to sis nemohl namazat tu větší půlku? A já abych nevypadal hloupě, tak sem řekl: šak sem si to namazal aji ze spodu. Ale takový hlad jako u Ferdyna u nás nebyl. Ten chudák jedl hladem i trávu a hlínu. Taky si vzpomínám u Zaňátů býval truhlík na dřevo před dvířky do kamen. Co chvíli vypadl žhavý uhlík a začal hořet. Při jednom takovém požár strýc Zaňát chytil hrnec s polívkou a oheň zalil. Tetka na něho vykřikla: "Tet tróbo, vřeló vodó to chceš uhaset?" Kluci Šebestovi nosili na pole do Hájků na vážkách a ramenách hnůj nebo močůvku a u Rathouského se vždy potkávali. Jeden tam, druhý nazpátek. Jendovi se nechtělo chodit až do Hájků a tak obsah putýnek vylil v zahradě u dědy Čeňka a dělal, že bráchu potkává na cestě zpět. 

A jak se stavěl barák lepenice: na udusanou zem se označili rozměry, mezi šalung z desek se lila slínovce s plevami, mezi to se vkládali houžve a až byly stěny dostatečně vysoké vyřezala se do toho okna a dveře, pokrylo šindelem a dům byl hotov. 

 

Vzpomínání Jana a Marie Rathouských, za dědu Čeňka zapsala Dana Křižáková