Jan Kuna z Kunštátu a Boleradic – Od boleradických vinic vzešli komorník i zemský hejtman

V roce 2006 vyšla kniha Miroslava Plačka a Petera Futáka, Páni z Kunštátu – Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu. V 14. kapitole nazvané Od boleradických vinic vzešli komorník i zemský hejtman je velmi podrobně popsána celá větev pánů z Kunštátu boleradické větve. Pro seriál Kdo to byl … o významných osobnostech majících vztah k Boleradicích jsem z ní vybral části věnované zemskému hejtmanovi Janu Kunovi z Kunštátu a Boleradic jak zní celé jeho jméno včetně predikátů.

Jan Kuna (II.) z Kunštátu a Boleradic byl významný moravský šlechtic, který pocházel z boleradické větve rodu pánů z Kunštátu. Jeho otcem byl Boček Kuna z Boleradic. První písemná zmínka o Janu Kunovi pochází z roku 1495. V roce 1503 byl již ženatý, protože své manželce Dorotě ze Zástřizl zapsal věno na vsetínském panství. 19. listopadu 1506 byl rozdělen rodový majetek, podle něhož Jan Kuna získal města a hrady Rožnov a Vsetín, za které měl vyplatit svým bratřím podíl. V tomto období se již pohyboval v zemské správě. V roce 1503 se uvádí jako posel k zemským deskám, roku 1508 se poprvé zúčastnil zemského sněmu. V letech 1523-1524 a potom 1530-1539 byl moravským zemským hejtmanem. V letech 1528-1529 také působil jako nejvyšší komorník brněnské cúdy. V listopadu 1529 se účastnil obrany Vídně. Jan Kuna se jako úspěšný a bohatý muž snažil dále rozmnožovat své statky. Angažoval se v oblasti kolem Kyjova, spolu s bratry se podílel na správě vizovického kláštera a hradu Lukova. Jan Kuna zemřel roku 1540.

Jeho otec Boček Kuna nezastával žádný zemský úřad, ale od roku 1481 se celkem pravidelně účastnil zasedání zemských soudů v Brně i v Olomouci. V letech 1481-1494 byl často vybírán jako poručník k půhonům, několikrát působil také jako posel k deskám. Veřejně Boček Kuna naposled vystoupil počátkem července 1495 a na začátku listopadu 1495 byl již po smrti. Vedle vdovy Elišky z Kamenné Hory, která žila ještě v roce 1531, po sobě zanechal celkem devět potomků – šest synů (Jana, Smila, Viléma, Zikmunda, Jindřicha a Čeňka Kuny) a tři dcery (Ludmilu, Benignu a Markétu).

Na zděděném majetku jeho synové zpočátku hospodařili v nedílu (společně). V majetkových transakcích je zastupoval nejstarší Jan Kuna, k čemuž prvně došlo při postoupení dílů Hodonína a přilehlého panství bratrancům Kunovi, Heraltu a Ladislavu Kunům. Změnu v podobě rozdělení doposud společně spravovaného majetku přinesl až rok 1502. Tehdy bratři od zadluženého Petra hraběte od Sv. Jiří a z Pezinku koupili za 13 200 zlatých uherských panství Rožnov a Vsetín. Jednalo se vlastně o způsob mimosoudního vyrovnání. Hrabě Petr totiž bratřím dlužil 2000 zlatých, které nebyl schopen splatit. Po sérii půhonů z let 1500-1502 nakonec tíživou finanční situaci hrabě Petr vyřešil prodejem celého panství. Zahrnovalo hrad Rožnov, tvrz Vsetín, městečka Rožnovec, Vsetín a Pržno a více než 40 vesnic. Kupní smlouva byla do zemských desek zanesena až v roce 1505, neboť nejdříve bylo nutné zboží očistit ode všech závazků a pohledávek, které na něm díky Petrovým dluhům vázly. Rožnov a Vsetín sice ještě koupili všichni bratři dohromady, následně se však dohodli na tom, že se správy ujme nejstarší Jan Kuna. K dohodě došlo patrně již v roce 1503. Hned v následujícím roce totiž nejstarší Jan Kuna pojistil své manželce Dorotě ze Zástřizl, dceři Jiříka ze Zástřizl a na Litenčicích, věno ve výši 2500 zlatých uherských na celém vsetínském panství. Písemně byl rodový majetek mezi bratry rozdělen až smlouvou vydanou na Rožnově 19. listopadu 1506. Podle ní si měl nejstarší Jan Kurta ponechat nedávno koupený Rožnov se Vsetínem, ovšem s podmínkou, že každému z bratří za jeho díl vyplatí 2660 zlatých uherských. Vizovice, doposud v držení matky Elišky z Kamenné Hory, měly připadnout Smilu Kunovi s výhradou, že matku vyplatí. Podobně měl ze zástavy ve výši 2000 zlatých od pánů ze Žerotína vyplatit zastavené Březolupy a Zlámaný újezd a ty pak také doživotně užívat. Bratři se mezi s sebou zároveň dohodli, jak zabezpečí své tři sestry. Nejstarší Ludmilu si vzali na starost Jan a Zikmund, Benignu měli zaopatřit Smil, Vilém a Jindřich Kunové. Nejmladší Markéta měla prozatím zůstat u tety Anny z Kamenné Hory. Rozdělení majetku se již neúčastnil nejmladší z bratří Čeněk Kuna, o kterém po roce 1496 nemáme žádné zprávy.

Ani po rozdělení rodového majetku však bratři mezi sebou kontakty úplně nepřerušili a dobré vztahy udržovali i nadále. Nejstarší Jan Kuna záhy našel uplatnění v zemské správě. Postupně krůček po krůčku se propracovával na stále vyšší posty. Začal v roce 1503 jako posel k deskám, o pět let později se prvně zúčastnil zasedání zemského sněmu v Olomouci a zemských sněmů se pak s takřka železnou pravidelností účastnil až do své smrti. V letech 1523-1524 a pak znovu mezi léty 1530-1539 stál v čele nejvyššího moravského úřadu jako zemský hejtman. Navíc v letech 1528-1529 si vyzkoušel také úřad nejvyššího komorníka brněnské cúdy. Pod1e Bartoloměje Paprockého se na přelomu října a listopadu 1529 nějaký „pán z Kunštátu" účastnil úspěšné obrany Vídně před záplavou vojsk tureckého sultána Sulejmana Nádherného. Dokonce mu byl „zbroje přední kus prostřelen, ale jemu nic nebylo uškozeno". Tímto pánem z Kunštátu patrně nebyl nikdo jiný než Jan Kuna. Moravané tehdy pod velením zemského hejtmana Jana z Pernštejna a osmi členné vojenské rady údajně postavili do boje na 20 000 pěšáků a 1600 jezdců. O čtyři roky později si Jan Kuna, tentokrát již jako jeden z velitelů moravského vojska, účast na obraně Vídně zopakoval. Turci však nakonec na dobře připravené město nezaútočili a svůj úder namířili na nedostatečně chráněné Štýrsko. Moravské jízdě jako zemský hejtman Jan Kuna také velel koncem roku 1537 v průběhu bojů u Osijeku ve Slavonii (Chorvatsko). Boje však skončily těžkou porážkou armády Ferdinanda I. a jen na straně Čechů a Moravanů bylo na 5000 padlých.

A nyní několik poznámek k proměnám majetkové základny Jana Kuny. O zisku Rožnova a Vsetína jsme se již zmínili. Krom toho se před rokem 1530 začal výrazněji zajímat o oblast kolem pozdějšího královského města Kyjova, kde se angažoval také jeho mladší bratr Vilém. Mezi léty 1528 1530 od Jana Rokytského z Ludanic koupil Dambořice (vklad až v roce 1531). Patrně v souvislosti s přesunem majetkových zájmů na Kyjovsko a zápasem s dluhy došlo v roce 1531 k prodeji Rožnova a Vsetína. Obojí Jan Kuna prodal bratřím Janovi a Jaroslavovi ze Šelmberka a Kosti. Nejpozději od roku 1529 držel také právo opravy nad klášterem oslavanským. Tři roky po vkladu Dambořic vymohl Jan Kuna na králi Ferdinandovi I. jejich povýšení na městečko se dvěma výročními a jedním týdenním trhem. Upomínkou na tuto událost je kunštátský erb užitý na obecní pečeti. Před koncem roku 1538 získal Jan zástavní práva na Kyjov a Bukovany, o která mladší bratr Vilém vedl spor s klášterem Hradisko (u Olomouce). Janovi se podařilo s konventem uzavřít dohodu a v následujícím roce od něj Kyjov i Bukovany odkoupil. Vklad proběhl až v roce 1542. V tomtéž roce 1538 mu mladší bratr Vílém postoupil Svatobořice s dvorem, Nový Mistřín s kostelním podacím, pusté Jiříkovice (zanikly u Lovčic) a Heřmanův les u Lovčic. Společně s bratry se také podílel na správě vizovického kláštera a Lukova. To už se život Jana Kuny pomalu skláněl k poslednímu zúčtování. V září 1539 se naposledy zúčastnil zemského sněmu, nejpozději v únoru následujícího roku byl už po smrti.
V roce 1503 měl Jan Kuna za manželku Dorotu ze Zástřizl, dceru Jiříka ze Zástřizl a na Litenčicích. Věnem mu přinesla Litenčice s tvrzí, Kunkovice s dvorem, Chvalnov, půl Troubek s dvorem a dvěma mlýny, Vyškůvky (zanikly u Litenčic), Strabenice, pusté Opatovice a rybník na Švábsku. V následujícím roce Jan Kuna Dorotě do zemských desek vložil 2500 uherských zlatých věna zapsaného na Vsetíně. Když v roce 1509 Litenčice s příslušenstvím společně prodali Václavu Kropáčovi z Nevědomí, převedl Jan Kuna celé Dorotino věno ve výši 8000 zlatých uherských na Rožnov a Vsetín a po jejich prodeji v roce 1531 pak na Dambořice. S Dorotou měl Jan nejméně šest dětí – syny Bočka (II.), Jana (III.), Smila (II.), Čeňka (III.) a Kryštofa Kuny a blíže neznámou dceru.

Krátce po skonu Jana Kuny II. vzala Dorota své nezletilé syny na spolek na Dambořice. Nejstarší Boček Kuna dospěl a v pramenech se objevil už v únoru 1541, kdy mu král Ferdinand I. potvrdil koupi Kyjova a Bukovan. V následujícím roce byla koupě vložena také do zemských desek. Ve vkladu se vedle Bočka Kuny objevili už i jeho mladší bratři Smil, Jan, Čeněk a Kryštof Kunové. Bratři nebyli zrovna dobrými hospodáři a brzy je začaly tížit dluhy. V polovině roku 1544 proto Kyjov za 6000 zlatých uherských zastavili Matyáši Ořechovskému z Honbic, ale problémy s dluhy tím nezmizely.Peníze se rozkutálely a vyvstala potřeba sehnat další. Bratřím nakonec nezbylo nic jiného než začít postupně rozprodávat rodový majetek.

Boleradická větev tedy po posledním vzepětí za hejtmana Jana Kuny a jeho bratra Viléma nezadržitelně upadala nejen reprodukčně, ale i majetkově a vymřela v beznadějné chudobě. Vždyt Vilém Kuna (II.) zemřel v držení biskupského léna v Biskupicích a poslední muž rodu Kryštof dokonce do svého konce seděl na bývalém krumlovském léně pánů z Lipé ve Vedrovicích. Přitom statků a sídel během existence boleradické rodové větve její příslušníci vlastnili a využívali velké množství.

Prvním jejich sídlem byl samozřejmě hrad v Boleradicích. Již jsme konstatovali, že se na něj Vilém z Kunštátu patrně přiženil a z dělby příslušného panství vyplývá možnost, že se také o hrad zpočátku dělil se spolumajiteli. Hrad v té době již nějaký čas stál, nebot se předpokládá založení Lvem z Klobouk, nikoliv fundátorem zábrdovického kláštera, nýbrž jeho stejnojmenným synem. Lev se naposled uvádí v roce 1271, ale nedostatek hmotných nálezů neumožnil spolehlivě položit počátky hradu před tento rok. Ovšem jeho velikost (100 x 68 m!) zase nedovoluje uvažovat o zakladateli z vladyckého prostředí. Z hradu se na hraně svahu plochého návrší nad městečkem dochoval reliéf obdélné jednodílné dispozice, kterou ze všech stran chránily široký příkop a vnější val (viz plánek na s. 441). Z plochy hradu nevyčnívá zdivo a nejsou vidět ani stopy po zástavbě. Hrad byl přesto určitě zděný a o jeho úpravách pány z Kunštátu nelze pochybovat, avšak čas a lidé z okolí se postarali o likvidaci zdiva. Uspořádání je proto nejasné a bez výkopů ani není možné ověřit, zda byl z rozsáhlé plochy vydělen obytný areál. Dá se to předpokládat, ale pouze hradbou a bez příkopu. Válečné bouře 15. století hrad přežil, nebot Korvínův hejtman Jan Zelený ho po roce 1471 lstivě obsadil a asi deset let držel. Na přelomu 15. a 16. století ho 20 let vlastnili Zástřizlové a až v roce 1512 se vrátil Kunům z Kunštátu. Nebyl však využíván a pustL Ještě v roce 1531 se psalo o zámku a pět let nato už o„zámku pustém“.
Podíl pánů z Kunštátu na zformování podhradní osady není jasný, protože bezpečně neznáme ani její vývoj. Spolu s údolím potoka Harasky byla osídlena od středohradištního období, ale rozvrh, který zachytilo mapování stabilního katastru, je až dílem vrcholného či pozdního středověku. Nedávný archeologický výzkum rozptýlil dřívější představy o pozdně románském stáří kostela. Jeho stavba na terase nad skoro pravidelným náměstím městečka byla provedena z cihel v 17. století, ale na středověkých základech. Původní kostel byl tedy téměř stejné velikosti jako dnešní, nálezově je však datován až do přelomu 13. a 14. století.

Zdroj: Miroslav Plaček, Peter Futák, Páni z Kunštátu – Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu. Výňatky jsou ze 14. kapitoly Od boleradických vinic vzešli komorník i zemský hejtman. Nakladatelství Lidové noviny