Rovnou na obsah Rovnou na menu
Menu
Městys Boleradice
MěstysBoleradice

Jan Adam z Víckova

Jan Adam z Víckova

Jan Adam z Víckova je pro Valachy něco jako Kozina pro Chody. Jen méně známý, Valaši totiž neměli svého Jiráska. Podrobnější srovnání vsak pokulhává. Kozina byl chodský sedlák, svůj mezi svými. Moc se mi nechce věřit, ze by Jan Adam, lehkomyslný a bohatý šlechtický synek, sedával v nuzných pastouškách valašských pastevců a jídal s nimi ze společného hrnce zkyslé mléko, jak nám ho pověsti idealizují.

Mám pocit, že hrdinou se Jan Adam stal tak nějak mimochodem. Odpor proti císaři patřil v první polovině 17. století k dobrému vychování české a moravské šlechty, no a Jan Adam byl zrovna majitelem valašských panství. Se samotnými Valachy to bylo jiné. Uvykli svobodnému životu, vlastnili zbraně k hlídání svých stád a uherské hranice, žili tak daleko v horách, že na ně feudální panstvo moc nemohlo. Ovšem tento příjemný život se poslední dobou začal měnit k horšímu, poddanství se utužovalo, rekatolizace protestantskému lidu taky moc nevoněla. Navíc zuřila třicetiletá válka a Valaši přes kopce moc dobře viděli, jak to od zdivočelých žoldáků schytala Haná, jejíž obyvatelstvo se bránit neumělo. Valaši mysleli, že to umí. Vypuklo první valašské povstání.

Upřímně řečeno, úspěchy vzbouřenci sklízeli hlavně ve chvílích, kdy bylo císařské vojsko zaměstnáno někde jinde. Když hlavní fronta války polevila a císařští se vrhli na povstalce, bylo zle. Následovala porážka a slib, ze už budou hodní. Slib vydržel do té doby, než vojsko odtáhlo. A tak to šlo pořád dál, až do pověstného roku 1644, kdy císařský generál hrabě z Rottalu pojal nepříliš humánní, leč logickou myšlenku, že nezbude-li naživu nikdo, kdo by se bouřil, povstání jaksi samo od sebe pohasne. A tak se taky stalo. Naivní valašské vojsko bylo zašlapáno do země, z vesnic nezůstal kamen na kameni a těch pár prozíravých, kteří utekli do zasněžených hor, ztratilo veškerou chuť na odboj.

Tehdy se psal srpen roku 1627. Jan Adam z Víckova zachmuřeně hleděl z lukovských hradeb na císařskou přesilu pod kopcem. Nedávno se vrátil z emigrace (zatímco Valaši hořeli v štěpánovských stodolách, Jan Adam si užíval na dvoře německých knížat) a hned taková polízanice. Sinusoida této etapy povstání se blížila ke spodní amplitudě a Lukov byl poslední hrad, který Valachům zbyl. A ani to dlouho nevydrželo. Přes všechny pochybnosti je Janu Adamovi nutno přiznat alespoň řádnou odvahu. V beznadějném boji se bil jako lev, marně, střela z muškety mu přinesla smrt. Ještě umírajícího ho poslední jeho věrní vynesli do skal za hradem, na nosítkách z větví se ho snažili zachránit. Jan Adam zemřel při utěku a údajně byl pochován ve skalách na Držkově. Kde přesně, to už nikdo nikdy nezjisti. Ty, kteří utekli s nim, stejně nečekalo nic dobrého. Byli chyceni někde u Vsetína a popraveni se středověkou krutostí.

Povstání Valachů bylo po letech tvrdě potlačeno
(Jsk) Po porážce druhého stavovského povstání na Bílé hoře v listopadu 1620 a pacifikaci Moravy habsbursko-katolickou reakcí se nositeli odboje proti vítězům a novému režimu stali evangeličtí Valaši ze Vsetínska, Brumovska a Vizovicka.

Již od počátku roku 1621 pod vedením svých fojtů přepadali Valaši na východní Moravě městečka Zlín a Vizovice i hrady, například Lukov. Časté byly také střety s císařskými vojsky. Valašsko se tak stalo přirozenou základnou pro intervenující vojska (Gábor Bethlen z Uher, dánská a naposled švédská vojska) a v jejich službách působících agentů z řad protestantské emigrace. Výrazná byla i vojenská pomoc Valachů, například při napadení města Hranic nebo obsazení většiny měst východního Pomoraví.

Valašský odpor byl samozřejmě trnem v oku císařské vládě, ale trestná výprava sto třiceti mušketýrů a několika stovek domobranců byla roku 1638 rozehnána Valachy v údolí říčky Rokytnice. Valaši však nebyli jednotní, dělili se na katolické Valachy z biskupských statků a evangelické Valachy ze Vsetínska. Po neúspěchu trestných výprav byl vytvořen vojensky organizovaný sbor portášů nasazovaných proti povstalcům. Portáši se natolik osvědčili, že až do roku 1829 působili jako strážci zemských hranic a bran (brána = porta). Nepříznivým projevem valašské rebelie bylo i rozšíření zbojnictví, kdy tlupy poddaných a bývalých vojáků loupily a přepadaly na všech stranách. Některé zbojnické skupiny si dokázaly poradit i s menším vojenským oddílem.

Konečné vítězství nad Valachy nastalo v roce 1644. Ze třech směrů, z Valašského Meziříčí, z Holešova a z Uherského Brodu, vtrhlo císařské vojsko na Vsetínsko, jádro odporu Valachů. Město Uherské Hradiště dodalo dvě děla a střelivo, vojsko doprovázeli portáši a skupina katů z celé Moravy. Ti měli povstalce popravovat přímo na místě.

Bez podpory uherských a švédských spojenců nemohli Valaši císařské přesile odolat. Po několika šarvátkách byl hlavní oddíl Valachů, údajně o síle několika tisíc mužů, koncem ledna 1644 rozprášen. Valašské vesnice byly odzbrojeny, některé vypáleny a všechny vydrancovány. Část obyvatel byla přesídlena, vůdcové Kovář se synem a Roman spolu s nejvzpurnějšími Valachy byli postaveni před soud v Brně, lámáni kolem, věšeni na šibenicích a stromech, část postřílena. Celkově bylo popraveno asi sto padesát lidí.

Odbojní Valaši byli pokořeni, odzbrojeni a jejich vojenská organizace rozmetána. Švédové a Uhři ztratili před poslední ofenzívou proti Habsburkům v závěru třicetileté války významné spojence, protože Valašsko jako jediné v českých zemích přetrvávalo v odporu od Bílé hory až do roku 1644.

Šlechtický rod

Prusinovští z Vickova

Již ve 14. století užívali páni z Víckova svého geometricky řešeného erbu, ale zdá se, že pořadí barev se někdy v ranných dobách obracelo. Heraldický popis tohoto znaku zní: štít štípený, vpravo červený, vlevo třikrát dělený na čtyři pruhy stříbrně a černě. Náhrobníky z 16. století různých příslušníků rodů Prusinovských z Víckova vidíme dosud v kostele v Prusinovicích nedaleko Holešova.

První pán z Víckova se v hodnověrných pramenech připomíná až na začátku 14. století a jeho vnuk Bohuslav z Víckova zastával roku 1353 významný úřad zemského soudce na Moravě. O něco později se Víckovští svého rodového hradu (Víckov na Tišnovsku), z něhož byly na konci 15. století už jen zříceniny, vzdali. Na Moravě patřili stále k významným rodinám a přídomek po hradu Víckově si zachovali i nadále, i když se podle nového sídla na Prusinovicích začali v 16. století nazývat Prusinovskými z Víckova. K nejslavnějším postavám rodu patří dvě protichůdné postavy: olomoucký biskup Vilém Prusinovský (+1572), který se proslavil ráznou protireformační politikou, a Jan Adam z Víckova, který se zúčastnil v letech 1618-1620 stavovského povstání a odešel po bělohorské bitvě do emigrace. Mezi emigranty byl Jan Adam z Víckova jedním z nejhorlivějších hlasatelů nesmiřitelného boje proti Habskurkům a se zbraní v ruce šel jiným příkladem. Roku 1623 podnítil a vedl na východní Moravě velké povstání Valachů a vyznamenal se jako statečný vojevůdce v několika vítězných bitvách. Rod pánů z Víckova v 17. století vymřel.

Oblečení šlechticů

V 16.-17 století se šlechtici i nadále oblékali barevně – oblíbená byla modrá, žlutá, zelená, červená. Muži nosili přiléhavý kabát (dolmany) s dlouhými rukávy, které měli otočené nahoru a v zimě pouhým stočením dolů vznikla ochrana na ruce místo rukavic. Často používali i kabát se zkrácenými rukávy, ze kterých čouhaly zdobné košile vyšívané stříbrnou a zlatou nití .

Pod touto košilí ještě mohla být druhá, aby výšivky neškrábaly ruce. Často používali ke zdobení i krajky. Svrchní oblečení doplňoval plášť – mente. Podle tradice byl Gábor Bethlen takto oblečen i na své svatbě: mente (plášť) z italského sametu vyšívaného stříbrnou a zlatou plochou výšivkou. Na plášti i kabátci byla našita hojně zdobená točená hedvábná šňůra k zapínání předních částí. Jako další ozdoba sloužily knoflíky, u bohatých z polodrahokamů nebo nákladné stříbrné knoflíky. K tomuto oblečení patřila podle východních zvyků ještě čepice „suveg“ s ptačím perem, většinou z orlů či volavek.

K svrchnímu oblečení se jako ozdoba ještě používal stříbrem vykládaný kožený opasek nebo opasek z točené šňůry.

Zdroj: POZNÁMKY K MAĎARSKÉMU OBLEČENÍ

V 9.- 17.STOL Ing. Martina Hřibová, PhD.

Datum vložení: 14. 6. 2008 10:07
Datum poslední aktualizace: 21. 9. 2023 10:10
Autor: GC Uživatel

Aktuality

Přihlášení k odběru zpráv

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím SMS a e-mailů

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6
1
7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3
1
4

Aktuální počasí

dnes, pátek 19. 7. 2024
polojasno 28 °C 18 °C
sobota 20. 7. zataženo 24/17 °C
neděle 21. 7. jasno 29/15 °C
pondělí 22. 7. slabý déšť 30/17 °C

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Červenec a srpen jsou nejteplejšími měsíci v roce.

Pranostika na akt. den

Na strništi klásek - zadrhne skřivanu hlásek.

​​