Z válečného deníku Františka Otýpky

Před sto lety výstřely v Sarajevu na následníka habsburského trůnu Ferdinanda spustily události, které se hluboce a mnohde tragicky vryly do životů obyčejných lidí celé Evropy. Před sto lety také mobilizací, válečnými útrapami, zajetím a nekonečnou cestou přes Sibiř začala cesta Františka Otýpky, rodáka z Polehradic.

František Otýpka se narodil se v roce 1891 a vystudoval gymnázium v Brně a Praze a po té obchodní akademii v Prostějově. Po vyhlášení války v červenci 1914 ho zastihla mobilizace jako mladého bankovního úředníka v Osijeku (dnešní Chorvatsko). Povolávací rozkaz mu byl doručen sice až v prosinci téhož roku, ale již dávno věděl, že mu nebude možné se vyhnout. Jeho cesta na frontu začala v chorvatské Pule, odkud odjel 22. prosince 1914 vlakem přes Budapešť a Košice do Bardejova a odtud pěšky do Zborova a Koněčné, kde se ocitl ve špinavých zablácených zákopech těsně před koncem roku.

V tyto dny se mladému Františkovy zhroutil svět a obrátil vzhůru nohama. Všechny své plány a představy o životě, své blízké a přátele musel opustit a místo nich mít před očima jen válečnou vřavu a smrt na každém kroku. Pro něj, i přes utrpení a strasti, které ho provázely po dlouhých šest let, byla tato cesta i přesto docela šťastná. Na rozdíl od dalších dvaceti polehradických mužů, které válečné běsnění nepřežili, on mohl své vzpomínky přepsat do válečného deníku. Ten mi vloni z pozůstalosti zapůjčil Zdeněk Koráb a nyní vám přináším přepis části věnované události pro mladého Františka jistě významnou – totiž vytouženému zběhnutí z rakouské armády na ruskou stranu.

Odpoledne 5. února 1915 vrátil jsem se z předsunuté hlídky. Na výzvu velení přihlásil jsem se hned na další. Naším úkolem bylo zjistit, zda zákopy, které jsme přede dvěma dny opustili, jsou obsazeny Rusy nebo ne. V případě, že jsou opuštěny, měli jsme svinout a přinést telefonní drát táhnoucí se podél nich.

Patrola byla pětičlenná. Byl jsem velitelem hlídky a se mnou byl samozřejmě také nerozlučný kamarád Boček. Cestou našli jsme v jednom z nekrytých opuštěných zákopů mrtvého rakouského vojáka. Byl celý zavátý sněhem, jen noha vykukovala. Byli jsme sklíčeni pohledem na zmrzlou mrtvolu padlého vojáka. Byl to první padlý, kterého jsme na rakouské frontě viděli, bohudíky však také poslední.

Zákopy našli jsme prázdné a opuštěné. Usadili jsme se v jednom z nich, odložili rance a hoši hned rozdělali oheň a vařili polévku. Sám jsem vyšel, abych se, než bude večeře hotova, podíval kousek dál a zjistil, kde zákopy končí. Byl pošmourný den, chýlilo se k večeru. Najednou ozvaly se do ticha opuštěného lesa výstřely. Byl jsem zvědav, kdo to střílí a šel opatrně stále dál. Neměl jsem žádný výhled, teprve když jsem vylezl přes malý pahrbek, octl jsem se na kraji lesa, odkud jsem viděl volný rozsáhlý zasněžený svah, táhnoucí se hluboko dolů do údolí, za nímž rýsovaly se svahy protějších táhlých kopců. Vše jakoby zastřené lehounkou mlhou blížícího se večerního šera.

Celý otevřený kraj přede mnou přehlédl jsem jen jaksi mimovolně. Všechna moje pozornost byla upoutána na blízký větší osamělý zákop a na temnou zachumlanou postavu vojáka, která z něho vykukovala. Obličejem byl obrácen stranou, takže mne neviděl.

Stál jsem nezakryt na samém kraji lesa, a klidně jsem ho chvíli pozoroval. Neuvědomoval jsem si nebezpečí, neboť v nastávajícím soumraku nepoznal jsem hned, je-li to Rus nebo rakouský voják. Teprve když jsem si všiml štyku (dlouhý úzký bajonet na pušce) viděl jsem hned, že je to Rus. Když jsem si to uvědomil a chtěl se vrátit, obrátil se náhle ruský voják, a jak mne spatřil, hned po mě vystřelil. Já jsem však rychle uskočil a lehl do sněhu za strom. Zahlédl jsem další tři temné postavy ve vysokých ruských čepicích papachách, které vyskočily ze zákopu.
Padly ještě asi tři výstřely blízko mne, ale žádný mne nezasáhl. V té chvíle mne vůbec nenapadlo, že by to byla dobrá příležitost dostat se do zajetí. Stačilo jen křiknout, ale já asi dostal přece jen strach. Chvíli jsem ležel tiše schovaný za stromem, a když jsem viděl, že se nic nehýbe, odkradl jsem se tiše dozadu a pospíchal, abych byl co nejdříve mezi svými.
Ohřáli jsme si konzervu, kávu a pěkně jsme se navečeřeli, přezuli se a brzo usnuli. V noci jsem se probudil a vylezl na chvíli. Byla světlá mrazivá zimní noc. V tom nočním tichu pod jasnou oblohou plnou hvězd, ucítil jsem úzkost a zalezl hned zpátky do svého pelíšku. Spal jsem pak až do rána.

Bylo již pozdě, když jsme se ráno probudili. Začali jsme proto hned bez snídaně svinovat dle příkazu telefonní drát. Namotávali jsme ho na feltšpátku (polní lopatka s krátkým držadlem). Byl krásný sluneční zimní den. Boček mně upozornil, že sníh na celé protější stráni byl pošlapán. To svědčilo, že v noci tam muselo projít nastupující vojsko, pravděpodobně ruské! Tím lépe napadlo mne, alespoň bychom se mohli dostat do zajetí.

Na jednom místě byl drát veden na trochu volnější místo na kraji lesa. Ve snaze dostat se do zajetí nedbal jsem nebezpečí, že tam nebudeme dostatečně kryti. Musíme se trochu ukázat, jinak se do zajetí nedostaneme. Zapomínal jsem, že bych přitom mohl přijít o hlavu. A také hned, sotva jsme trochu vyšli, ozvala se střelba. Poléhali jsme okamžitě na zem, ale byl jsem již v lese raněn do levé nohy. Byl to naštěstí jen takový průstřel chodidla. Kulka zůstala trčet v botě zaryta do podešvy.

Zeptal jsem se ostatních, chtějí-li do zajetí, a když všichni přisvědčili, začal jsem volat, aby nestříleli. Na výzvu „Brosajte vintovky i snarjady!“ (zahoďte pušky a náboje) nechali jsme tam zbraně a patrony ležet a sami bezbranní, ale lehčí, šli jsme do vytouženého ruského zajetí. Tak končila naše účast na slávě rakouských armád. Přestali jsme být bojujícími vojáky a stali se vojennoplennými (válečnými zajatci).
Začal nový úsek mého života.

Zápisky dále pokračují líčením pobytu v zajateckých táborech, vstupem do Čsl. legií a cestou přes Sibiř do Vladivostoku a končí srpnem 1920, kdy se konečně vrátil po šesti letech domů. Deník obsahuje několik stovek ručně psaných stran, spoustu poznámek a tabulek a také mapky postupu legií Transsibiřskou magistrálou. 
Přepsal a doplnil Jiří Janda