Smutné setkání – konec 2. světové války

Sobota 13.5.1967. Z letiště v Rize, hlavního města Lotyšské republiky,startuje letadlo směrem na Moskvu. Na jeho palubě je plukovník v záloze Ivan Kraft z Rigy. Před odletem se s ním přišla na letiště rozloučit manželka a dvě dcery, v myšlenkách však s ním budou po celou dobu jeho pouti, které se nemohla celá rodina tolik dočkat, ale která je pro ně tak bolestná. Jaký bude výsledek této dlouhé cesty? Nepřinese zklamání a ještě větší hoře, nové slzy a truchlivé vzpomínky? Takové otázky naplňovaly jejich nitra.

Letadlo pluje tisícovými výškami, ale myšlenky Ivana Krafta směřují k jedinému místu na zemi, ležícímu v dalekém Československu. Již by chtěl spatřit ten kousíček země, který si v tolika obměnách přestavoval, uspíšit ten okamžik, na nějž čekal celé roky. V zápětí je však zaplaven obavami. Co když bude zklamán? Neměl raději zůstat doma?
Za několik málo hodin vystupuje na letišti v Praze a hned po příletu nejbižším rychlíkem spěchá do Brna, odtud do Hustopečí, k jednomu z cílů své cesty. A tam jeho kroky vedou na místo, kde již snad celý věk odpočívá syn Eduard, na hřbitov Rudé armády.
Tolik sem spěchal, tak si přál uvidět to místo, těšil se na tento okamžik, nyní mu však vázne krok. Těžko se mu jde na to smutné setkání s vlastním synem. Nevnímá nic kolem sebe, nezajímá jej kraj, rozkvetlé sady mandloní ani hejno koroptví. Hlavou mu letí tolik myšlenek. Najednou si vzpomene na poslední Edikův dopis, napsaný tři dny před tou osudnou chvílí. Zná ho již nazpaměť.
„Dobrý den, drahý táto! Dostal jsem tvůj dopis, který mě velmi potěšil. Blahopřeji Ti k vyznamenání a přeji hodně úspěchů v dalším životě.
Několik slov o sobě. Bojuji v 2. ukrajinském frontu v Československu, tak jako i před tím na „Valjuše“. Jsem zdráv a ostatní je také v pořádku. Pravda, je hodně práce. Musím hodně pracovat, ale to není tak strašné, protože čím více těch zmijí sprovodím ze světa, tím dříve si odpočineme. Tak nyní žiji. Pochopitelně to není všechno, ale není také možné všechno napsat na lístek papíru. Až se setkáme, tak si na vše vzpomeneme. Nyní je třeba co nejdříve dorazit ty zmije.
Tak vidíš, drahý, nezlob se, že jsem napsal tak málo, není více času, musíme jet. Zatím Tě vroucně, vroucně líbá tvůj syn Edik.
Budu psát podle svých možností a o to prosím i Tebe. Posílám Ti pozdrav a blahopřání celé naší osádky ( se mnou jsou to tři lidé). Všechny dopisy čteme společně.“
A znovu si opakuje. „Až se setkáme, tak si na vše vzpomeneme“. Jaké je to setkání? Od roku 1942, kdy Edik odešel na frontu přímo ze školy, se s ním neviděl. Sám byl na druhém konci země, také na frontě. Během války dvakrát ho chtěl spatři, obejmout, ale osud tomu nepřál. Vždy se míjeli, a tak se setkávají až nyní, po tolika letech, daleko od domova a rodných.
Stojí Ivan Kraft před žulovým památníkem, společným hrobem hrdinů. Zde leží i jeho syn, konečně se setkali. Neubrání se ani starý voják a jeho oko se zaleskne, slzy kropí zem jež chová jeho dítě. Stojí s hlavou obnaženou a hluboce skloněnou šeptá.
„Drahý synu, tak přece jsem Tě našel. Nesu Ti pozdrav od mámy, ta stále nemůže zapomenout a kdykoliv vezme do ruky dopis od velitele Tvého tanku se zprávou o Tvé smrti, pláče a pláče. Tak těžce nese tuto skutečnost. Chtěla se také podívat na Tvůj hrob, ale neunesla by tu bolest. A vidíš, synku, břízy Ti ševelí nad hlavou, jako u nás na baltu. Pamatuješ, jaké jsou jich u nás celé háje a jak jsi měl rád, když jsi jako malý chlapec se mnou chodil na lov? Vezmu si několik jejich lístků jako památku na toto místo a také kousíček země. Tvoje sestry Věra a Olga na Tebe také vzpomínají“.
Tak tiše rozpráví otec se synem, nikým nerušeni. Nikdo příchozí ho nevítá, nedoprovází, právě tak si to přál. V klidu a samotě poprvé patři místo, kde navždy spí jeho milovaný Edik. Proto také nikomu neohlásil svůj příjezd.
A teprve nyní si uvědomuje, že je krásný květnový den, kolem přilehlé stráně plné vinic a stromů, zelené lány vlnícího se obilí. Žhnoucí slunce vysílá svoje hřejivé paprsky na malebný kout jižní Moravy, jako by chtělo pozlatit tyto vzácné okamžiky setkání otce se synem.
V tu chvíli rázem opadly všechny pochybnosti a obavy Ivana Krafta. Volně si oddechl a hřeje ho pocit uspokojení. Cítí, že jeho syn není v cizí zemi kde by nectili památku svých osvoboditelů. V tu chvíli zaletí jeho myšlenky k ženě a dcerám. Jak by si přál, aby byly zde s ním nebo jim mohl sdělit, že Edikova smrt není zapomenuta těmi, kterým přinesl svobodu, že společně se svými bojovými druhy tiše odpočívá na pietně udržovaném hřbitově kde čerstvé květiny ctí smrt hrdinů. Kolem pulzuje radostný mírový život, který oni, ruští bohatýři, vykoupili svojí smrtí. Ne, jejich smrt nebyla zbytečná. Ten kypící život kolem je toho dokladem.
Kdesi v oblacích uslyší trilek skřivana, klidně se rozhlíží a uspokojen se vydává na další cestu, která vede do blízké vesnice Boleradice, kde Eduardovi kamarádi v dubnu 1945 s vojenskými poctami pochovali jeho tělo. V nedělním odpoledni vystoupí z autobusu uprostřed návsi a rozhlíží se kolem. V mysli mu proletí řádky dopisu Eduardova velitele Leonida Černyševa, adresovaného ženě Nině Nikolajevně a sestře Věře.
„Dnes jsem dostal dopis od Věry, adresovaný Edikovi, odpovědět na něj však musím já. Nemohu najít slov, abych vyjádřil všechno, což jsem tak těžce prožíval 11. dubna tohoto roku. Váš syn Eduard zahynul v těžkém útočném boji smrtí chrabrých. Posmrtně byl navržen k vyznamenání Řádem Vlastenecké války II. stupně. Jsem jeho velitel a vyslovuji Vám nejhlubší soustrast s touto těžkou ztrátou. V jeho osobě jsem ztratil spolehlivého bojovníka-odborníka, vynikajícího přítele nedbajícího nebezpečí smrti. Moje drahá, Věro a Nino Nikolajevno. My, Eduardovi přátelé, uděláme vše proto, abychom pomstili jeho smrt. Litujeme, že tím nemůžeme zahojit hluboké rány v mateřském srdci.
Pohřben je na Moravě v malé české vesnici Boleradice za oplocením kostela. To vše, o čem jsem Vám musel napsat. Napište mně o vše, co Vás bude zajímat, vždy Vám ochotně odpovím. Mám mnoho vzpomínek, které jsou spjaty s ním. Naše osádka tanku byla mladá, byli jsme vrstevníky. V noci jsme často spávali pod jedním pláštěm a sdělovali si i ty nejtajnější myšlenky. A najednou je tu smrt, vlastně před samým koncem války“.
Teď je tedy v té malé moravské vesnici. Jeho oči hledají siluetu kostela, ale vzápětí spočinou na mohutném pomníku jemuž vévodí ruská pěticípá hvězda. Spěchá k němu a čte na něm nápis vyrytý azbukou. „Našim osvoboditelům vděční občané“. A pak jména padlých, mezi nimi i Edikovo. Dlouho a tiše stojí sám uprostřed svátečního návsí. Vzpomínka letí za vzpomínkou a opět se neubrání slzám. Poslední pochybnosti a obavy jej opustily. Vidí, že i zde nezapomínají na smrt sovětských chlapců, kteří zde položily svoje mladé životy. Cítí vděčnost lidu této země i obyvatel této vesnice. Mohutný památník je toho dokladem. Ani zde nechybí bílé břízy. Uspokojen a dojat se rozhlíží po vesnici a již jej vítají pozdravy přicházejících občanů. Chce nejbližším autobusem odjet, ale boleradičtí jej nepustí. Musí zůstat, jinak nedají.
Příští den je hostem žáků místní školy, kteří mu vypráví o své práci o Viktoru Ivanovic Nikitěnkovi, který padl při osvobozování obce. Jeho matka několikrát již byla v obci na návštěvě, vyprávěla dětem o Viktorovi a darovala jim jeho fotografie. Také jim dala souhlas, aby pionýrská skupina nesla jeho jméno. Byla sama neboť její muž také padl a tak v Boleradicích našlas svůj druhý domov, jak sama říkávala. Proto boleradičtí postavili Viktorovi pomníček nad vesnicí, v místech, kde fašistická kulka skosila jeho čtyřiadvacetiletý život.
Otec Kraft na oplátku dětem povídal o Edikovi, o tom, že již od mládí měl rád stroje a proto byl i na frontě mechanikem, že ihned po skončení školy šel na frontu, byl dvakrát raněný a jak se těšil až skončí válka.
V další části svého pobytu byl přijat v obřadní síni MNVkde mu představitelé poděkovali za vychvání syna-hrdiny a ujistili ho, že nezapomenou jeho památky. Obdržel také dárky pro celou rodinu. V odpoledních hodinách se pak konala u památníků RA pietní vzpomínka na níž se sešlo velké množství občanů, kteří tak chtěli vyjádřit svůj dík rodině otce Krafta. Ten byl hluboce dojat touto srdečností a soucitem, proto vřele děkoval všem přítomným.
Dále si pak prohlédl obec a její okolí, při tom se seznámil s průběhem bojů na břeclavském okrese. Dne 6.dubnam vojska maršála Malinovského zahájila boje o předmostí Moravy v prostoru obce Lanžhot. Fašisté zde svoje pozice zuřivě bránili a tak se rozpoutaly několikadenní neúprosné boje. Postup sovětských vojsk ztěžoval zatopený terén z něhož vyčnívaly jen dva uzounké pruhy země silničního a železničního náspu. Na těchto přístupových cestách Němci zničili všechny mosty. Přesto však vojáci 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny dostali rozkaz překročit řeku Moravu a probojovat se do Lanžhota. Pět dnů trvala krvavá vřava v prostoru Lanžhota. A teprve 11. dubna byla tato vesnice definitivně osvobozena. O urputnosti těchto bojů nejvýmluvněji svědčí ta skutečnost, že velice mnoho sovětských vojáků položilo zde své životy. Otec Kraft, jako frontový voják, se o tyto podrobnosti živě zajímal, zvláště však když se dověděl, že nejpravděpodobněji zde zahynul jeho syn.
Prolomením fronty u Lanžhota byla cesta k Brnu. V noci 13. dubna vydává velitel 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny generál Plijev rozkaz k průlomu na Brno. Tento úkol plnili vojáci 6. gardového jezdeckého sboru spolu s 4. gardovým jezdeckým sborem, později též 7. jezdecko-mechanizovaný sbor. Dne 15. dubna,po osvobození obce Kobylí, vojáci vyráží k přímému útoku na Brno. První dobitou obcí v tomto směru jsou Boleradice. Fašisté se zde chtěli zoufale bránit a využít k tomu kopcovitého terénu. Plán jim však nevyšel. Dopomohl k tomu svojí odvahou i místní občan Jan Hycl, který se odvážně doplížil přes bojovou linii k sovětským jednotkám a upozornil je na německé opevnění v katastru obce. Sovětské velení změnilo směr útoku a tak překvapení fašisté byli nuceni ustoupit bez velkého odporu. Obec byla osvobozena 16. dubna a sovětští vojáci zde pochovali více než 30 svých kamarádů. Mezi nimi byl i Eduard Kraft neboť tankisté sem přivezli jeho tělo. Po exhumaci v roce 1946 byli všichni padlí uloženi na společném hřbitově RA v Hustopečích. V místech kde se nacházely jejich dřívější hroby byl v roce 1947 postaven a slavnostně odhalen pomník s rudou hvězdou, který občanům připomíná slavné chvíle osvobození a je výrazem díků Rudé armádě.
Tak otec Kraft poznal celý příběh smrti svého syna a proto jej již nikdo nezadržel aby nespěchal ke své rodině. Jen se ještě zastavil na hřbitově v Hustopečích, naposled se rozloučit s Edikem a další jeho cesta vedla do Rigy. Vždyť manželka a dcery tak netrpělivě čekají a musí je uklidnit, sdělit jim svoje dojmy a příjemná zjištění.
Za ty dva dny svého pobytu svým skromným vystupováním a upřímností si získal mnoho přátel i sympatií v Boleradicích. Při loučení zanechal svým známým jako malý dáreček docela obyčejný dopis. Tehdy nikdo netušil, co tento zažloutlý list skrývá. Až po jeho přeložení a četbě poznali, že jsou to řádky adresované Edikově sestře Věře, psané jeho kamarádem. Při jeho četbě nezůstalo jedno oko suché.
„Vy mě neznáte, Věro, ale já Vás znám velmi dobře. Znám Vás proto, že Váš bratr je mým nejlepším kamarádem. Žili jsme spolu jako bratři, rozdělili si poslední. Dávali jsme, lépe řečeno již jsme si zvykli číst dopisy jeden druhému. Vašim dopisům, Věro, jsme se vždycky dlouho smáli. Byly pro nás opravdovou radostí, protože tak zajímavě jste popisovala život v hlubokém týlu.
A dnes Ti píši tento dopis jako bratr. Včera, 11. dubna, zapamatuj si , Věro.
V ten den jsi již neměla bratra Edika. V ten den zde mnoho lidí z naší jednotky našlo
svoji smrt. Byla to smrt skutečných hrdinů, o kterých se sice nepíše v knihách,
ale které jsem na vlastní oči viděl. Bylo to tak. Šli jsme do útoku na vesnici,
kde Němci nasadili mnoho tanků, tygrů a panterů. Všude bylo ve vzduchu tolik
střel, že všechno řvalo. Nikdo nechtěl ustoupit z bojiště. Najednou jsem viděl,
že na Eduardův stroj dopadlo několik granátů a ten se vzňal. Raněný velitel a
radista vyskočili z věže a když viděli, že řidič stroj neopouští, vrátili se, otevřeli
poklop a Eduarda vytáhli. Celou tu dobu jsem všechno pozoroval a zhroutil jsem se.
Nemohl jsem uvěřit, že ho již více není. Byl zasažen přímo do hrudi. Ani dnes
tomu nemohu věřit.
Sedím ve věži tanku před útokem, poklopy jsou otevřeny, všudy kolem
vybuchují miny a granáty, ale já píši dopis, protože jsme se dohodli psát
jeden o druhém. Nevěděli jsme ale , kdo o kom napíše první. Spěchám, protože
nevím, jestli tento dopis nebude dopisovat někdo jiný a je možné, že pak bude psát někdo podobný dopis o mně. To se uvidí.
Tak vidíte, Věro a maminko, měli jste takového syna a bratra, jakého potkáš jen málokdy. Já jsem v něm neztratil jenom svého nejlepšího přítele, ale víc než bratra. Rychle jsme se spolu seznámili, protože jsme si byli až překvapivě blízcí svými povahami. Nikdy mezi námi nedošlo k žádnému nedorozumění. Žili jsme spolu jako skuteční přátelé. Nevzpomínám si, že by někdy fňukal. Stále byl veselý, smál se a zpíval. Všichni v rotě jej měli rádi, protože nikdy a nikomu ani slovem neublížil a byl vzácně čestný. O jeho dobrých vlastnostech Vám ale nemusím nic říkat. Vyrostl s Vámi, Vy jste jej vychovali. A to je všechno, již startuji stroj. Věro, proč píši Vám? Proto, že jsem u něj našel Tvůj dopis s adresou. Je možné, že na tento dopis někdy odpovíš. A jestli mě někdy najde…..“
Dopis zůstal nedopsaný. Kdo jej psal a kdo jej Edikově sestře odeslal, to se již nikdo nikdy nedověděl. Z pisatelova rukopisu je znát autorovo rozrušení. Když si uvědomíme kdy a kde jej psal, pak jistě pochopíme.
Z Rigy do Boleradice a naopak často putovaly nejen dopisy, ale také vzpomínky. Boleradčtí přátelé rodinu Kraftových dokonce navštívili u nich v Rize. Byli neskutečně srdečně vítáni a bohatě hoštěni. Zejména Edikova maminka vzájemné setkání prožívala velice emotivně, sezvala celé příbuzenstvo, při našem odchodu prohlásila:“ Když Rusové hrají hokej s Čechy fandím jim neboť v jejich zemi je pochován můj syn“. Zvali jsme Kraftovi k návštěvě. Přišla odpověď a bylo v ní napsáno roztřeseným písmem. „ Žiji nadějí, že uvidím hrob svého syna“. Psala ho Edikova maminka, ale nedočkala se.

Jan Horák
Fotografie:

1) Tankista Edik Kraft, padl 10.4.1945 v bitvě o Lanžhot
2) Oslava osvobození 9.5.1945 v Boleradicích
3) Edikův otec u pomníku padlých rudoarmějců v Boleradicích