Palubní deník – Den pátý
Palubní deník – Den pátý
Dnešní den byl ve znamení velkého výletu. Protože s námi tento rok nemohlo v táboře zůstat veliké přibližovadlo, museli jsme vstávat o něco dřív, aby jsme stihli linkový autobus. Musíme přiznat, že tak velké oči, jaké měl řidič autobusu při našem spatření, už jsme dlouho neviděli. Přeci jen nevozí sedmdesát lidí z jedné zastávky každý den. Řidič se ale zachoval jako opravdový profesionál a všechny nás bez problémů nabral. No a už jsme vyjeli směr Jindřichův Hradec. Vystoupili jsme na autobusovém nádraží a už si to šineme na další nádraží, tentokrát vlakové. Jóóóó pojedeme vlakem a ne ledasjakým, valí se z něho kouře jako kdyby hořel, syčí, píská a prská od něj voda. Vypadá ale, že i když je hrozně starej a má sedačky ze dřeva, asi se nerozpadne. Jak jsme nasedli, vyrazil s námi parní vláček směrem do Kamenice na Lipou. Cestou to kolem nás kouří a létají saze a jiskry. Z nádraží se jdeme podívat na zámeckou zahradu a taky do města, kde máme rozchod, aby jme si mohli nakoupit něco na památku. No, na památeční věci už těch peněz moc nezbilo. Přeci jen nějaké ty bonbóny, sušenky a nanuky jsou chutnější. Tak nakoupeno a je čas se vrátit. Na nádraží nás opět čeká parní vlak, který nás sem dovezl. Jsme ale celkem překvapení, ten vlak pojede celou cestu pozpátku? To je něco! Aby nám cesta zpátky utekla, začali naši kapitáni, komodoři i admirál zpívat písničky a mi se přidali. Cesta nám utekla a mi už zase stojíme na Jindřichohradeckým nádraží a jdeme na autobus. Měli jsme sice mít rozchod ještě i v Hradci, ale vlak se zpozdil a tak už se nikam nejde. Řidič autobusu tentokrát nekoulel očima, ale jen si chytal hlavu. Zase dobrý, nabral nás všechny a jedem zpátky do tábora. Po příchodu do tábora byl hned oběd, tak jsme se najedli a jdeme se připravit na další hry, které jsme včera nestihli.
Bukanýr Na konci dne díky přízni počasí došlo na očekáváné rozdělávání ohně za pomocí křesadla. Všechny posádky úkol zvládly bez větších potíží a zapálily zároveň i velký oheň a doufaly, že přivolají Teketekány. Dočkaly se pouze jednoho, ale za to toho největšího. Ten jen naučil domorodý tanec Haka, který si u ohně společně zatancovaly a dostaly velkou pochvalu v podobě hlasitého potlesku od svých kapitánů a komodorů.
Admirál
