Co se nestihlo objevit v Polehradu

Pouť do Žarošic

V srpnu, ještě před hlavní poutí na Zlatou sobotu, se domluvily Jana, Marie a její dcera Jana, že si po dlouhých letech vyzkouší pouť do Žarošic. Ne autobusem, ne autem ale tak, jak se chodívalo před desítkami let, pěkně pěšky!

V pondělí 13 srpna ráno byl sraz před divadlem. Trasa byla vytýčena už předem: po silnici na Morkůvky, Brumovice, přes kopec do Krumvíře, odtud kolem keramičky polní cestou mezi vinohrady do Násedlovic a dále už po silnici z kopce do Žarošic. Celkem 19 kilometrů. A jak si užily cestu vzpomíná Jana Vystoupilová:

U divadla čekáme na tetu Janu. Už na nás mává trekingovými holemi a z dálky zdraví, celá rozzářená s úsměvem na rtech. Je 8:35 a my vycházíme. Jdeme poděkovat Matce boží Žarošské. Procházíme Boleradicemi. Třikrát se zastavujeme a zdravíme se s lidmi. Ptají se nás, kam že to jdeme a nevěřícně si nás  prohlíží, když odpovídáme, že do Žarošic.

Počasí nám přeje, sluníčko začíná pomalu nabírat na síle. Jdeme svižně a s úsměvem. Vcházíme do Morkůvek. Procházíme vesnicí a nabíráme směr na Brumovice. Jdeme kolem vinohradů táhnoucích se do kopce. Mírníme tempo, neboť před námi je volně pobíhající velký černý pes. Zahlédnu staršího pána a začínám děvčata uklidňovat, že je to jistě  majitel. Starší pán, je velmi milý a usměvavý. "Pejsek se jmenuje Reno, ":říká a ujišťuje nás o jeho přátelské povaze. Prohodí ještě pár slov a loučí se s námi  se slovy: "Šťastnou cestu a šťastný návrat vám přeju." Poděkujeme, popřejeme pevné zdraví a jdeme dál. Pokračujeme v cestě a obdivujeme řady pečlivě obdělávaných vinohradů. Uprostřed vinic, zahlédneme dalšího vinohradníka. Zdravíme pěkně po křesťansku:"Pomož  Pán Bůh". A z vinohradu se ozývá:"Dejž to, dejž to děvčata kam idete?"  "Do Žarošic na pouť.": odpovídáme a zastavujeme se. Pán svižným krokem schází z kopce dolů a už nám podává ruku se slovy:"Dobrý den děvčata.Já su strýček Valný. Počkajte, dám vám hrozny."  Rychlým krokem proběhne vinohrad a srpem užne velké střapce hroznů a už je zase zpátky a podává nám plnou náruč velkých už zralých bobulek. Pořizuji na památku snímek a dávám slib, že fotografii pošleme po panu faráři."Hodně zdraví a boží požehnání vám přeju děvčata", volá za námi strýček Valný. Projdeme krajem Brumovic kolem rybníka Balaton.

Sluníčko pěkně pálí a my míříme dál do Krumvíře. Do kopce a zase z kopce. Projdeme vesnicí a na jejím konci míjíme opět kříž. Jdeme polní cestou. Po obou stranách máme vinohrady. Když zahlédnu střapce hroznů, do kterých se opírá polední sluníčko, neodolám, vytahuji fotoaparát a pořizuji snímek. Úchvatný  to pohled.

V dáli před námi je už vidět násedlovický kostelík. Ještě po cestě před Násedlovicemi přicházíme k překrásné, staré kamenné kapličce. Tichá modlitba..Odkládáme batohy, usedáme k obědu a pozorujeme překrásné výhledy do krajiny.

Po krátké pauze se zvedáme a přicházíme k násedlovickému kostelu. Prohlížíme si skleněné mozaiky po stranách kostela. Pomalu procházíme vesnicí a v dálce před námi se již rýsují  naše milované Žarošice. Ještě zastavení u kříže za Násedlovicemi a jdeme dál. Míjíme Spálený mlýn – památník na bitvu tří císařů před dvěma sty lety. Je poledne a od rozpálené silnice už sálá pořádné horko. Cesta před námi se klikatí a  my stoupáme do mírného kopce. Jsou dvě hodiny odpoledne a já pozvedám hlavu, abych si přečetla nápis na tabuli, hlásající: "Vítají vás Žarošice Mariánské poutní místo."  Jsme na místě.

Unavené putováním, usedáme do trávy a odpočíváme. Čas běží, sluníčko se pomalu sklání k obzoru a poutníci se už  začínají scházet. K večeru se prostranství zcela zaplňuje poutníky. Začíná mše svatá.

Jana Vystoupilová

  

Vinař roku 2012 Vinařství Koráb!

Prestižní ocenění Vinař roku 2012  bylo v Praze na Žofíně vyhlášeno už 24.srpna. První místo obsadilo Vinařství znovín a.s., druhé místo Vinařství Valihrach z Krumvíře a třetí obsadilo Vinařství Proquin z Velkých Němčic. V rámci slavnostního vyhlášení byla kromě prvních třech míst vyhlášena také cena za tradiční a přírodní postupy ve vinařství, kterou získalo Vinařství Koráb z Boleradic. Cenu si převzala jeho žena Lucka Korábová. 

Gratuluji! Jiří Janda

 

Divadelníky čeká perný podzim

 V boleradickém divadle začala další sezóna. Na vývěskách divadla visí plakáty nejbližších představení, v pokladně je k dostání programová brožura, prodávají se vstupenky. Připravit divadelní sezónu v divadle dá rok od roku větší a větší práci. Vždyť jen v minulé sezóně se na jevišti odehrálo téměř osmdesát představení, a uspořádat je, sestavit program, uzavřít smlouvy s hostujícími soubory, sjednat s nimi termíny, to je práce hodná profesionála i na amatérské scéně jako je ta v Boleradicích. Naštěstí takového člověka máme – je jím Iva Kahounová, jejíž doménou je právě divadelní profese zvaná produkce. Produkce v divadle, to je vlastně vše, co se točí kolem zajištění programu na celou sezónu. Jak svoji práci vidí Iva?

Sestavit program předplatného není opravdu snadné. Musí zaujmout diváky, termíny musí vyhovovat souborům a hlavně se musí najít ochotní přátelé a kamarádi, kteří zajistí v divadle vše, co k takovému představení patří, aby se divák cítil příjemně: od šatnářek až po techniky. Naštěstí v našem spolku je takových dobrých lidiček hned několik a já jsem jim za to moc vděčná. Bez jejich úsilí a pomoci by byl i nejlépe sestavený program pro diváka nezajímavý. Jeho první nástin začínám připravovat už koncem jara na naší květnové přehlídce Jarní Sešlost. Je to příležitost vidět v našem divadle ty nejlepší soubory z Moravy a také lze osobně sjednat podmínky jejich vystoupení. Mám hodně přátel mezi ochotníky, s kterými už léta spolupracuji, a tak mnohdy využívám také jejich doporučení či tip na dobré představení.
Když jsou sjednané obě řady předplatného pro dospělé i pro děti, přijdou se svými návrhy na termíny představení naši režiséři a program doplní například reprízami Maryši, Robina zbojníka či Revizora. Velkou pozornost musíme věnovat přípravě a načasování premiéry. Tu letošní chystáme mimořádně už na prosinec. Bude to obnovené představení dramatu Noc pastýřů, jenž je vhodné k uvedení právě v čase adventu. Navíc se nám toto představení podařilo skloubit i s vystoupením kloboucké Základní umělecké školy a muzikantů z cimbálovek Vonica a Primáš, kteří překvapí diváky těsně před Vánocemi nastudováním právě Rybovy České mše vánoční.
Diváci si už nyní rezervují vstupenky na Jarní předplatné, což je oblíbená řada představení pro dospělé složená právě z představení nejlepších ochotnických souborů z celé republiky. Očekáváme, že i letos bude zájem o dětské předplatné Rodiče s dětmi do divadla, jehož obliba rok od roku stoupá.
Navíc se mi podařilo připravit i takovou malou třešničku na dortu, kterou bude vystoupení vynikajícího českého mima Michala Hechta. Znají ho diváci v celé Evropě, působil jako divadelní pedagog ve Finsku, vystupuje v mnoha televizních pořadech. Jeho představení dokáží pohladit po duši.
Pro školní děti je tradičně připraveno představení O Šípkové Růžence v podání Evy Hruškové a Jana Přeučila. Na začátek února chystáme svůj Divadelní bál, v pořadí již devatenáctý.

Mezi hostujícími soubory máme pověst pohostinných pořadatelů. Prozradíš nám čím to je?
Tak to se musíte zeptat jich (smích). Asi je nám to dáno shůry, a jsme moc rádi, že tomu tak je. Náš spolek zve k hostování ochotníky z celé republiky už řadu let, a tak mnozí z nás mají s pořádáním těchto vystoupení už značné zkušenosti. Divadlo se v Boleradicích hraje více než sto deset let, na jeho prknech se během té doby vystřídaly celé generace divadelníků z Boleradic i okolí. Tato tradice i skvělé zázemí je vedle známé moravské pohostinnosti, na které si zakládáme, jedním z důvodů, proč se snažíme být k našim hostům vstřícní a milí. Vystupující soubory přirozeně rády využívají skutečnosti, že Boleradice jsou vinařskou obcí, což také hraje svou roli. Mnozí se zdrží rádi i o den, dva déle – v Boleradicích máme určitě co nabídnout i mimo divadlo.

Jezdíme i na zájezdy. Kde nás letos diváci všude uvidí?
Samozřejmě, jezdíme. Často vyjíždíme na pozvání hostujícího souboru našeho divadla, jindy na nejrůznější festivaly či přehlídky. Jen letos jsme už byli v Mutěnicích, pojedeme do Polné u Jihlavy, Libice nad Cidlinou, Hustopečí, Němčic nad Hanou a do Kroměříže. V jednání jsou i další štace a také tradiční vystoupení v české škole ve Vídni. Ozývají se základní školy a gymnázia na okrese, abychom zahráli představení pro jejich žáky a studenty. Přiznávám se, že požadavky na nás kladené už jsou někdy srovnatelné s profesionálním divadlem.

Přeji nám všem, ať se nastávající sezóna vydaří a boleradickým ochotníkům tfuj, tfuj, zlomte vaz!                Jiří Janda

 

Humor vládl Letnímu hraní v Boleradicích

Premiérovému divadelnímu minifestivalu Letní hraní vládl podle přání pořadatelů humor ve všech podobách. Nezvykle brzké zahájení divadelní sezóny v divadle sice nezaplnilo hlediště do posledního místečka, přesto by se mělo stát tradičním setkáním ochotnických souborů z regionu.
„Myslím si, že Letní hraní splnilo naše očekávání,“ hodnotil přehlídku předseda pořádajícího Divadelního spolku bří Mrštíků Stanislav Svoboda. „Diváků přišlo sice méně, než jsme v průběhu sezóny zvyklí, ale to se dalo předpokládat. Věříme ale, že si na tohle netradiční otevření sezóny lidé zvyknou a v příštích letech bude hlediště zaplněno více jak letos. Byl to zajímavý experiment a v budoucím dramaturgickém plánu divadla jistě najde své místo,“ naznačuje Svoboda pokračování festivalu i v příštích letech.
Základním stavebním kamenem přehlídky byl humor. Ten nabídly všechny tři inscenace, které se ukázaly být zajímavou konfrontací hereckých a dramaturgických stylů. Divák navíc mohl porovnat jaký humor je typický pro tři země, jejichž autoři byli na přehlídce představeni. Typicky česky laskavý a poetický humor nabídla hra Saturnin v podání Divadelního studia „V“ z Brna, kterou druhý den vystřídal zcela jiný typ komedie v podání domácího souboru. Ruský zemitý až rozšafný humor vládl inscenaci Revizor od N.V.Gogola, který patří k tomu nejlepšímu, co může světová dramatická tvorba nabídnout. Závěr přehlídky se pak odehrál v duchu černého anglického humoru. Ten prodchl komedii Strašidlo cantervillské hustopečského souboru Foor.
Boleradické divadlo ale nezůstane prázdné ani v nejbližších dnech. Na přehlídce jsme už představili novou programovou brožuru s nejbližším výčtem představení. Jako každý rok jsme pro naše diváky připravili dvě řady předplatného. První se jmenuje „Rodiče s dětmi do divadla“ a název o něm říká vše. Druhé je pak oblíbené Jarní předplatné pro dospělé diváky. Už od poloviny září se ale mohou všichni těšit na znovuuvedení našich inscenací Maryša, Robin zbojník a Revizor, které v minulé sezóně zaznamenali velký divácký ohlas.
Více o obou předplatných řadách a nejbližších představeních se dozvíte na www.boleradice-divadlo.cz, kde je také možno si on-line objednat vstupenky na všechna představení. K dostání je také zdarma programová brožura v divadle během pokladních hodin.

Jiří Janda a Zbyněk Háder

 

Olympiáda v Londýně byla nezapomenutelná

Olympijské hry. Největší sportovní akce na světě je každé čtyři roky snem nejen všech sportovců, ale i sportovních fanoušků. Účastnit se her je nezapomenutelný zážitek pro všechny. A i když jsem zažil olympiádu „jen“ atletickou, v mysli zůstávají jen ty nejkrásnější vzpomínky.
Pořadatelé letošních her v Londýně připravili pro všechny návštěvníky her opravdu skvělou atmosféru. Dá se charakterizovat slovem: lidská. Za celou dobu jsem v Londýně nezažil jediný vážnější konflikt. Desítky tisíc pořadatelů, nejen v olympijském parku, ale také ve městě, se na vás pořád jen usmívají, snaží se udržovat dobrou náladu a neustále komunikují. A to v okamžiku, kdy se z hlavního stadionu vyvalilo téměř sto tisíc lidí, kteří se chtěli dostat co nejdříve do centra, nebylo vůbec lehké. Přesto se všechno zvládalo. Ne strojově (jak o tom vyprávěli ti, co zažili Peking), ale tak nějak na pohodu. O tom, že to vyžadovalo hodně sil, mě přesvědčila moje kamarádka Alice, která žije léta v Anglii a byla taky jedna z dobrovolnic, kteří ve fialových úborech pomáhali olympiádě. Vydržela to jen první týden, pak to vzdala. Chyběli ji síly vydržet ten strašný nápor na tělo i duši.
Pokud někdo nazval olympiádu svátkem sportu nemýlil se. Byla to opravdu oslava, na které se sešli přátelé z celého světa. Na sto metrech v olympijském parku jste běžně potkali fanoušky alespoň ze třiceti různých zemí, kteří se radovali, že tu jsou a mohou fandit. Schválně nepíšu, že přišli fandit svým sportovcům. To se na olympiádě nenosí. Tady se fandí všem. Vítězům i těm, kteří běží na posledním místě. Domácím i těm, kteří je porazili a dokázali tak, že jsou lepší. Když například hlasatel představoval při finálovém běhu české čtvrtkařky a naše skupinka je hlasitě povzbuzovala, hned se k nám otočili domácí diváci a přidali se k nám. A fandění to bylo opravdové. Víte jaký je to strašný hluk, když 84 tisíc lidí povzbuzuje běžce na sto metrů? V tu chvíli máte pocit, že se vám rozskočí hlava a tělo vám exploduje.
Olympiáda je také místem silných příběhů. Když veterán Félix Sanchéz přebíral zlatou medaili a rozbrečel se, měl slzy v očích snad celý stadion. Zraněný čínský překážkář Liou Siang musel po zranění achilovky po jedné noze přeskákat celou cílovou rovinku, než se dostal do místa s nosítkami a celý stadion to ocenil potleskem ve stoje. Domácí atleti Farah a Ennins dokázali vyburcovat diváky k srovnatelnému šílenství jako jamajští sprinteři s Boltem v čele. Handicapovaný australský běžec Pistorius vyhrál svůj boj o právo startu na olympiádě a na stadionu to všichni moc dobře věděli. A možná právě skandování jména německé kladivářky Betty Heidler přimělo rozhodčí k revidování jejich nespravedlivého rozhodnutí a Němka tak nepřišla o bronzovou medaili. A my asi nikdy nezapomeneme na čestné kolečko Báry Špotákové po jejím suverénním vítězství v oštěpařském sektoru. Očima vyhledávala jednu českou vlajku po druhé a snažila se každému poděkovat za podporu. Málem se přitom zranila, když jednou skočila na volnou plachtu v domnění, že je tam pevné zábradlí.
Češi se na olympiádě mohli chlubit nejen výkony svých sportovců, ale také místem, kde se všichni společně scházeli. Vůbec se nedivím, že Český dům byl vyhlášen nejlepším národním domem olympiády (snad jen ty ceny v restauraci mohli být víc „české“). Troufám si tvrdit, že klikující autobus si vyfotilo skoro tolik lidí, jako slavný Big Ben. A přesto, že večery jsme trávili výhradně na stadionu, setkali jsme se tu s úspěšnými kajakáři, střelkyní Kateřinou Emmons, basketbalistkami nebo jachtařkou Fenclovou. A mít možnost si vyzkoušet prostředí televizního olympijského studia v rozhovoru s Jaromírem Bosákem byla, konkrétně pro mě, velká zkušenost.
Nevím, jestli se ještě v životě na nějakou olympiádu podívám. Tu londýnskou si budu určitě ještě dlouho připomínat.

Zbyněk Háder