Rodáci měli slzy v očích
Jiří Ševčík – Boleradice – František Petrůj vzpomíná na Boleradice velmi rád. Bydlel tam od dětství. Pak v roce 1960 nastoupil v Plzni na vojnu a zůstal tam. S manželkou se sice do Boleradic ještě vrátil, ale nakonec oba zakotvili v jižních Čechách. Do jihomoravské obce, kde prožil kus života, se ale rád vrací. Také na víkendovém sjezdu rodáků potkal spoustu známých. A byla to velmi příjemná setkání, při kterých nechyběly ani slzy.
,,Je to hrozně dojemné. Člověk pak přemýšlí a vzpomíná, jak to bylo kdysi," svěřil se Petrůj. Když s manželkou v sobotu procházeli Boleradicemi, poznával spoustu domů, které zná z dětstvÍ. ,,Ale nemohl jsem si vzpomenout, kdo tam bydlel," přiznal.
Na setkání rodáků potkal hodně svých známých. Jenže při setkání si ne vždy uvědomil, o koho se vlastně jedná.
„Člověk taky ví prd. Vždycky se ptá: Kdo jsi? Teď mám vousy a ty taky udělají hodně.
Tak třeba Franty Křižákovýho brácha. Toho jsem znal. Ale byl o hodně mladší než my. Šel proti mně a podával mi ruku. Říkal jsem: Kdo seš? On na to: Ty mě neznáš? Říkám: No, já nevím. Pak jdu tady kousek a jeho brácha mi povídá: Ty ho neznáš? To je brácha. Ale copak ho můžu znát, když jsem ho tolik let neviděl?" usmál se Petrůj. Když do Boleradic přijížděl míjel i zatáčku u Divák, kde s kamarády zamlada kouřil cigarety. ,,Vzpomněl jsem si na to. Jednou jsem tudy jel na kole a kluci už tam seděli. Povídám: To by nikdo nepoznal, že tady kouříme. Je to jakoby tam hořelo," pousmál se při vzpomínce na mladá Iéta.
Před obecním úřadem v BoleradicÍch seděl v sobotu před polednem na lavičce i téměř pětadevadesátiletý Vladimír Kaňa. „Moji vrstevníci už nejsou mezi námi, takže tady nikoho známého asi nenajdu," povzdechl si. „AIe kdyby se mi někdo představil, z kterého rodu je, tak bych to věděl," poznamenal. O chvíli později si ho vyhlídl právě František Petrůj a starý muž mu pevně stiskl ruku. Nejdřív ho nepoznal. Pomohlo až několik upřesňujících informaci. To bylo setkání.
Někteří boleradičtí rodáci sice rodnou obec opustili, ale přestěhovali se nedaleko. Jako například Anežka Heklová, která bydlí už pětačtyřicet Iet v Kurdějově. „Jezdíme sem příležitostně, na hřbitov a k sourozencům," svěřila se. Měla radost, že potkala spolužačku, kterou neviděla od svých jednadvaceti let. Její sestra Marie Sokolářová zase bydli v nedalekých Divákách. „Jezdím sem často, každý měsíc, a moc ráda. Vzpomínám, jak to bylo za našeho mládí, " vylíčila.
Sjezd rodáků připravili BoleradičtÍ u příležitosti 870 let od první písemné zmínky o obci. Program začal v pátek divadelním představením Maryša v podání tamních ochotníků. Bylo vyprodáno. V sobotu byl zase plný sáI obecního úřadu. „Křtila se publikace Boleradice slovem a obrazem. Na závěr jsme si řekli, že přiblížíme lidem i obec. Vznikl proto dokumentární film o životě v Boleradicích," zmínil starosta Drahomír Hausner. Všem se moc líbil. Návštěvníkům před obecním úřadem vyhrávala dechová hudba Zlaťulka. Představili se i tamní dobrovolní hasiči, kteří před zbrojnicí přichystali i občerstvení. Městys navíc představil rekonstruovaný historický kroj. Podobné větší setkání rodáků se v Boleradicích uskutečnilo naposledy v roce 1997
Fotogalerie na www.breclavskydenik.cz
Nový život 22.9.2011
