Každý z nás je potenciální vrah

Jiří Markovič (67), bývalý šéf oddělení vražd pražské policie

ROZHOVOR BEZ OTÁZEK

Nechtěl jsem být policajt. Přál jsem si být hajným. Pocházím z Moravy, konkrétně z Boleradic, a odmala jsem měl vztah k přírodě. Jenže jsem se nedostal ani k přijímačkám na střední lesnickou školu, protože to měli obšancované lesáci pro své syny. Táta pak autoritativně rozhodl, že se po maturitě ještě vyučím strojním zámečníkem. Cítil jsem to jako obrovskou nespravedlnost.

Mou policejní profesi odstartoval kulečník. Za tátou jezdili hrát kulečník policajti ze Zlatých Hor. Jednou nějak nemohl přijít, tak mě poslal za sebe. A začalo přesvědčování, ať to u nich zkusím. Sice mě zámečničina bavila, ale tohle byla výzva, tak jsem nastoupil ve Zlatých Horách jako vyhledavatel. Řešil jsem nejrůznější malé přestupky a bavilo mě to. Pak jsem nastoupil do půlroční školy pro policajty v Jihlavě, kde si mě vyhlídli dva náčelníci pražských obvodů.

Slávie, nebo Sparta? zeptal se mě jeden z nich. Slávie, odpověděl jsem. To mě dostalo na hlídkovou pozici do Prahy 10. Řídil jsem křižovatky a chodil hlídat výtržníky na Slávii.

První vražda. Bylo to novorozeně, které zabila matka, taková mladinká dívenka. Krátce po porodu ji stihla laktační psychóza, jednala ve snížené příčetnosti. Po vyšetření vraždy, kdy se našla jen bezhlavá mrtvola u hostivařské přehrady, mě přeřadili na vyšetřovačku do Prahy-Města.

Vrah je především člověk. Velmi krátce po nástupu na oddělení vražd jsem začal řešit případ Ládi Hojera, pětinásobného sadistického vraha. Láďa by se dal přirovnat k postavě doktora Lectera. Jedné z obětí odřízl genitál i obě prsa a v igelitce si je odvezl domů. Necítil stud ani lítost. Mnozí jej hodnotí jako zrůdu, ale já před sebou vidím člověka Láďu Hojera.

Celý tým na oddělení vražd čítal na začátku 70. let čtyři lidi. V průměru jsme řešili 25 vražd ročně, z toho bylo tak 70 procent takzvaných domácích zabijaček, jak jsme nazývali vraždy v rodině.

Spartakiádní vrah. Po objasnění Hojerova případu jsem si myslel, že mám největší věc svého života za sebou. Jenže krátce nato se objevil další takový případ – sadistický vrah Jiří Straka alias spartakiádní vrah. Pamětníci by ho určitě zařadili mezi nejnebezpečnější pachatele poválečné historie. V jarních měsících roku 1985 sadisticky zavraždil tři ženy a čtyři napadl. Tehdy celé vyšetřování trvalo jen šest měsíců. Nejsložitější případ byla určitě vražda v Prokopském údolí. Možná i proto, že se s ním jedenáct let nehnulo ani o píď. Celý problém spočíval v tom, že vyšetřovatelé tehdy spletli směr střelby. Měli tam dokonce pravého pachatele, který se přiznal. Jenže v naší branži přiznání vůbec nic neznamená. Tedy pokud není popsané správně do všech detailů, o nichž víte, že je nemůže znát nikdo jiný než sám pachatel. Přizná se vám totiž mnoho lidí, kteří s vraždou nemají vůbec nic společného, takže se musíte spoléhat jen na důkazy.

Jsem proti trestu smrti. Podílel jsem se na osmi špagátech a dodnes jsem smířen pouze s jedním. Schvaluji spravedlivý trest, ale trest smrti většinou nic neřeší. Problém je, že dnešní vězení nemá s trestem nic společného. Není možné, aby vězni dostávali dobré jídlo pětkrát denně a jen se váleli u televize. Vždyť se mají lépe než kdejaký bezdomovec! Nechal bych je pracovat a žít ve striktním režimu, aby nad svým činem měli důvod víc přemýšlet.

Přátelství mezi pachatelem a vyšetřovatelem, to je příliš silné slovo. Ale určitě může vzniknout vztah. Po celou dobu mi bylo vyčítáno, že se stýkám s odsouzenými a že s nimi navazuji přátelství. Ale mně se to vyplatilo. Jisté pouto jsem získal k Hojerovi i Strakovi. Oba věděli moc dobře, že jim nelžu a že je nepodrazím, proto se mi otevřeli. Ukázalo se to jako nejlepší přístup k pachateli, protože jinak se vytvoří silná bariéra, která se dá jen obtížně odstranit. Zásadně bych jim ovšem nikdy neslíbil něco nesplnitelného.

Pachatelé sloužili jako učebnice. Často jsem navštěvoval svoje odsouzené ve vězení, protože se od nich dozvíte mnoho zajímavostí, které vám pak pomáhají v dalším vyšetřování. Mají po vynesení rozsudku často nejvyšší možné sazby, takže mluví otevřeně – nic víc už jim nehrozí. Měl jsem případ jednoho leteckého inženýra, který sadisticky zabil šestnáctiletou dívku. Jeho IQ dosahovalo skoro 140, svou deviaci uměl velmi dobře popsat. Na sezení jsem bral i svého kamaráda sexuologa, kterého nadchla otevřenost, s jakou pachatel podrobně vypovídal o nejtajnějších zákoutích duše takhle nemocného člověka. Mrzí mě, že to dnes nikdo nedělá. Odsouzení jsou nejlepší studijní materiál.

Jsem nezdolný optimista věřící v lidi. Kolikrát se mě někdo ptal, jestli nemám zlé sny, jestli člověk po všech těch hrůzách nezahořkne. Já tvrdím, že jsem měl celoživotně štěstí na lidi. Počínaje manželkou, která to se mnou vydržela celých 44 let, přes kluky z kriminálky, kteří mi svou mravenčí prací velmi pomáhali, po kamarády, a dokonce i odsouzené. Vrah pochopitelně vyvolá v každém negativní emoce, ale já jsem k nim přistupoval především jako k lidem, ke všemu často nemocným. O nenávisti nemůže být řeč.

Na vraždu se dá zvyknout. Vím, že to zní pro laika zvláštně, ale když se s ní setkáváte den co den, opravdu si zvyknete. Horší jsou vraždy přestárlých, na ty se zvyká velmi těžko. A na vraždy dětí jsem si nezvykl nikdy. Ani kdybych je vyšetřoval sto let.

Každý z nás je potenciální vrah. Hádáte se s manželem v kuchyni o blbosti, třeba že zvedá prkénko a nevrací ho zpátky. Máte v sobě trošku alkoholu, agrese se tudíž zvyšuje, začínají výčitky kvůli tchyni a skončíte celí běsní u toho, kdo co provedl. Po zkušenostech všem radím, že hádky ani o ptákovinách do kuchyně nepatří. Vezmete nůž, nemáte ani zájem ho bodat, ale on si najednou roztáhne košili a řekne, no tak bodni. Udělá hloupý krok a nůž je v něm, ani nevíte jak. A najednou vám leží na podlaze mrtvola.

Šel bych do toho znovu. Kdybych se vrátil v čase a mohl bych si profesně vybrat, rozhodl bych se stejně -pro vyšetřování vražd. Je to v rámci vyšetřování jednoznačně nejčistší obor. Pozůstalí ani vrah nenabízejí úplatky na rozdíl od velkých majetků. A rozsudky nejsou nikde tak jednoznačné jako u vraždy. Každý normální člověk přece vraždu odsuzuje.

JARMILA KOVAŘÍKOVÁ

 

Lidové noviny 30.1.2010