České hity? Čapek, filharmonie a becherovka

Seriál – Japonsko očima rodačky z Boleradic

Nedávno jsem se dočetla, že český vývoz v posledních měsících výrazně posílil. A tak jsem začala přemýšlet nad tím, jestli se české výrobky dostanou i do Japonska. Je zde samozřejmě velká přesila vlastní výroby a ještě větší záplava se do Japonska žene z Číny, Tchaj–wanu, Thajska nebo Indie, ale najdou se zde i vlaštovky z Čech.

Teď nemám na mysli specializované obchody, jakým je i jediná česká hospoda v Tokiu, které vládnou Češi a kde kromě echt české kuchyně, českého piva a moravského vína nabízí i nepřeberné množství charakteristických dřevěných postaviček, loutek, knížek nebo dokonce české drogerie. Mám na mysli to ostatní, jako když mi podomní prodejce s hrdým leskem v očích oznámil, že má doma českou basu. Nebo když jsem brouzdala galanterií a narazila na jablonecké korálky. Zbaběle se přiznám, že jsem kvůli ceně v sobě zapřela veškeré vlastenectví a koupila japonské. Nebo když jsem v obchodě s nábytkem narazila na knížky Karla Čapka přeložené do japonštiny. Okamžitě jsem jednu musela koupit kamarádce.

Karel Čapek je tady asi kapitola sama pro sebe. Kdybyste se zeptali kohokoliv na ulici, kdo to byl, myslím, že by nevěděl ani jeden. Nebo byste se možná dověděli, že je to kavárna s pekárnou v centru Tokia a že tam prodávají ty nejvypečenější koláčky a nejjemnější bylinné čaje. A kupodivu by se dotyčný nespletl. Opravdu tady takový obchod je, dokonce několik, a ačkoliv se zde dovíte naprosto přesně, kdo to byl Karel Čapek, většině návštěvníků jde hlavně o ty koláčky.

Jednou z věcí, kterou si člověk jen stěží představí, že lze vyvážet, je kultura. Česká opera, filharmonie, vážná hudba, to vše se zde těší velké popularitě a při každém zájezdu takové organizace do Japonska hlásí vyprodáno. A mnoho Japonců se chce vydat do Čech jen proto, aby spatřili krásnou řeku Vltavu.

A jaký mají Japonci o české výrobky zájem? Dalo by se říci nevalný. Důvodů je několik. Zaprvé jich v Japonsku moc nepotkají, a pokud náhodou ano, rozhodnou se většinou pro osvědčenou značku, protože tu českou prostě neznají. Vždyť českou kosmetiku, která se zde nabízí, neznám ani já a o úžasných českých skleněných pilnících na nehty jsem také slyšela poprvé v životě.

Jak se Japonci tváří na to, co máme opravdu rádi, jsme si mohli otestovat na suvenýrech přivezených z České republiky. Většinou to byli cukrovinky a alkohol. Čokoládové a želé bonbóny nejmenované značky nezanechaly na našich známých zrovna silný dojem, spíše to byly rozpačité pohledy. A podobně to dopadlo i s broušenou vázou, která sice sklidila patřičný obdiv, ale bylo mi jasné, že dotyčný netuší, co si s ní počít.

Zato na becherovku spousta Japonců nezapomene, dokonce jsme si s sebou do Čech vezli objednávku na láhev. Slivovici jsme si dlouho nechávali z bezpečnostních důvodů jen pro vlastní potřebu. Báli jsme se, že by Japonci něco tak silného nejenže neocenili, ale hlavně že by se mohli opít po jednom doušku. Ale opět jsme dostali lekci, jak se člověk může zmýlit. Nevěřila jsem svým očím, když jsem viděla, jak si někteří doslova pomlaskávají, jak jim to chutná. A už vůbec jsem nevěřila, když jsem po dvou hodinách viděla půllitrovou láhev prázdnou.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku

Břeclavský deník 30.5.2009