Fotbal? Sumo?Ne, Japonsko žije baseballem

SERIAL – JAPONSKO OČIMA RODACKY Z BOLERADIC

LENKA SEDLÁKOVÁ

Český národní sport, to je pro jedny fotbal a pro druhé lední hokej, pro jiné oboje. V Japonsku lední hokej nikomu moc neřekne, a ačkoliv se zde hraje, zrovna moc příznivců nemá. Samozřejmě že zde existuje i hokejová liga a zápasy dokonce přenáší televize, ale dle slov mého manžela se na to nedá dívat.
Sice prý bruslí dobře, ale přihrávky jsou jen nahazování z pásma do pásma. V týmech hraje spousta zahraničních hráčů, převážně z Kanady, ale hraje se jim těžko, když není komu přihrát. A na výkony japonského národního týmu si můžete ještě pamatovat z českého mistrovství světa, kdy se nebohý japonský obránce radoval i z gólu do vlastní brány.
S fotbalem je to v Japonsku jinak. Fotbal zde má své zázemí a mnoho fanoušků, a to nejen na místní úrovni. Japonci bedlivě sledují i evropskou ligu mistrů, takže jména jako Nedvěd nebo Koller zná snad každý druhý Japonec. Byla jsem dost překvapená, když jsem si s naším plynařem povykládala, jak je to dnes s českým fotbalem. A on byl zase překvapený, že si myslím, že na tom nejsme až tak slavně.
Japonský fotbal je technický, propracovaný. Někdy se zdá, že hráči nad hrou přemýšlí tak usilovně, až zapomínají, co je podstatou hry, tedy strefovat se do brány. A když už se jim nějaký ten gól podaří dát, vypadá to, že to byla spíš náhoda než záměr střílejícího. Ovšem na asijské úrovni se japonský fotbal těší docela úctě, vždyt’ už se několikrát dostali do finále asijské ligy mistrů.
Takže, co že je tím národním japonským sportem? Není to ani sumo, ani fotbal, dokonce ani karate nebo judo, i když se těší velké oblibě. Japonský národní sport, to je baseball. Kdyby Japonsko bylo Českem, tak bychom asi tak před měsícem zažili bezesnou noc, plnou troubení klaksonů a výkřiků MISTŘIII. Zrovna v té době totiž Japonsko získalo světový pohár v baseballu. A kupodivu ani na jednom z finálových postů nestály Spojené státy americké, kolébka tohoto sportu, ale dvě asijské země, dva největší baseballoví rivalové – Japonsko a Korea. Pokud to jde, sleduji přímé přenosy baseballových zápasů v televizi. Je mi většinou jedno, kdo s kým hraje, protože v japonské lize se nevyznám. Znám jen pár týmů a svého oblíbence si vybírám většinou podle toho, jak je mi sympatický nadhazovač, no typická ženská.
Ovšem atmosféru, která vždy při zápase panuje, tak tu jsem prostě chtěla zažít. V Tokiu sídlí několik baseballových klubů, tím nejvýznamnějším jsou Giants, tedy tokijští Obři. A jejich svatostánkem je pro změnu tokijský dóm, tedy největší baseballová aréna v Japonsku. Vejde se do ní padesát pět tisíc návštěvníků a při každém zápase je plná téměř po střechu. A je to znát, když zvolá vaše jméno i jen třetina osazenstva.
A jaká byla hra, kterou jsme viděli? Někteří by ji nazvali hrou roku nebo možná i desetiletí. Zpočátku to však byla alespoň pro mě hra nezajímavá. Naštěstí se hráči rozehřáli, jestli se to tak dá v baseballu říct, a hru korunovali třemi homeruny. Celý zápas se vlastně rozhodl až v poslední směně, kdy hosté nejdříve obrátili skóre ve svůj prospěch. Ale o absolutním výsledku rozhodl až „sayonara" homerun, tedy poslední odpal poslední směny. Vidět čtyřicet tisíc fanoušků na nohou řvát a skandovat, to chce opravdu zažít, to se nedá popsat.
Ale příště se na baseball budu zase raději dívat jen v televizi. Ten poslední míček jsem totiž vůbec neviděla a v televizi by mi to určitě zopakovali.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku

Nový život 30.4.2009