Nato smrdí jak používané ponožky

SERIÁL – JAPONSKO OČIMA RODAČKY Z BOLERADIC

LENKA SEDLÁKOVÁ
O jíidle v Japonsku jsem se již několikrát rozepisovala. Také jsem uvedla, že Japonsko je mimo jiné hlavně gurmánský zážitek. Ovšem jak málo se toho dá zachytit na papír. A jak mnoho se toho dá vyzkoušet!
V Japonsku má každá oblast svou specifickou specialitu, na kterou láká téměř každá místní restaurace. Tak například na ostrově Kjúšu je to syrové koňské maso nebo hořčicí nadívaný smažený lotosový kořen. Na poloostrově Kí jsou to pak velrybí speciality. V okolí Hirošimy smažené ústřice. Hokajdó je vyhlášeno svým rámenem, Kjóto nakládanou zeleninou a Hakone vejci vařenými v horkých sirných pramenech, takže jejich skořápka je kompletně černá. Stejně tak má každá oblast svou specifickou sladkost.
Většinu z těchto pokrmů jsem ochutnala a jsou to opravdové delikatesy. Avšak existují i vyhlášená jídla, která jen málokterý turista zvládne dojíst. Patří mezi ně sójové fazole v podivně lepkavé omáčce zvané „nato". Jsou specifické svoji velmi výraznou vůní až zápachem, který je dle mého názoru horší než dobře uleželé tvarůžky. Vlastně i uleželé tvarůžky mi v porovnání s nato stále ještě voní. Další položkou na seznamu ,,nevhodné pro turisty" je švestka naložená v soli zvaná „umeboši". Můžete ji dostat v sušené i nakládané formě a její sladko-slaná chuf vám zůstane velmi dlouho na jazyku. Třetím takovým jídlem je speciálně upravený druh krevety, o té však nemohu referovat z vlastní zkušenosti. Ačkoliv jsem si říkala, že oblíbit si tato cizinci neoblíbená jídla musí být jen otázkou času, zmýlila jsem se. Nato mi stále smrdí jako týden používané ponožky a z umeboši se mi vždy zkroutí obličej k nepoznání. Pokud však chcete v Japonsku ochutnat to nejtradičnější z tradičních jídel, znamená to dát si v restauraci menu jménem „kaiseki". V jídelním lístku ho poznáte snadno, je mnohem dražší než ostatní položky a počkáte si na něj déle než na cokoliv jiného. Vlastně se vždy vyplatí mít kaiseki předem objednané. Ale pak následuje!výbuch chutí servírovaný v malých dávkách. Plné kaiseki má více než deset chodů, ovšem v jakém pořadí a co vůbec na talíři dostanete, o tom rozhoduje oblast, ve které se zrovna pohybujete, jakéje roční období a také na nápadu šéfkuchaře. Hlavní složkou kaiseki jsou ryby a mořské plody v jakékoliv podobě. Syrové, vařené, pečené nebo namíchané v těstíčku a upečené jako koláč. Na počátku je však vždy ryba syrová neboli sašimi a končí se sladkou tečkou v podobě našlehaného zeleného čaje s cukrovím wagaši.
Naše první kaiseki jsme ochutnali asi měsíc po příjezdu do Japonska. Ale musím se přiznat, že na tolik exotických jídel naráz jsem nebyla připravena. A dokonce jsem byla natolik hrubá, že jsem jeden z chodů pouze ochutnala, ale již nebyla schopna pozřít. Jednalo se o polévku ne nepodobnou slanému vanilkovému pudinku se želvím masem. A ačkoliv mě náš hostitel přesvědčoval, že je to velmi zdravé, rozhodla jsem se riskovat, že ho urazím, než si pokazit skvělý zážitek z dobrého jídla.
Autorkaje projektantkou Vodních staveb žijící v Japonsku

Nový život 23.4.2009