Japonci mají volno i třiadvacátého. Kvůli císařovi
Seriál – Japonsko očima rodačky z Boleradic.
Třiadvacátý prosinec znamená v České republice snad už poslední den shonu, než všichni na pár dní zasednou před televize a mísy vánočního cukroví. V Japonsku znamená třiadvacátý prosinec den volna, státní svátek, narozeniny císaře. Ten letos slaví již své pětasedmdesáté narozeniny, a ponechme stranou, zda na to vypadá nebo nevypadá. Třiadvacátého prosince je také den, kdy řadový Japonec, ale také nadšený turista, dostane možnost spatřit císaře s celou rodinou na vlastní oči.
Této možnosti se jim dostane jen dvakrát do roka. Na císařovy narozeniny a druhého ledna, kdy se otevřou brány paláce a desítky tisíc lidí si přijdou poslechnout císařův projev. My byli císaře pozdravit v lednu a s námi přišlo dalších asi osmdesát tisíc lidí. Nikdo se však nemusel bát, že by se na něj nedostalo a on císaře neviděl, organizace byla jako vždy dokonalá. Bezpečnostní opatření byla sice tvrdší než například na letišti, ale kupodivu to nikomu nevadilo. Všichni měli sváteční náladu a bylo docela veselo i přesto, že čekání na audienci bylo chvílemi zdlouhavé a – hlavně pro malé děti – velmi únavné.
Hned při vstupu do areálu paláce jsme každý dostal malou papírovou státní vlajku, kterou jsme pak císaře zdravili. Takže ve chvíli, kdy se na zaskleném balkoně objevili první členové císařské rodiny, zvedl se les vlaječek a všichni natahovali krky, aby aspoň něco viděli. Trochu to připomínalo oslavu prvního máje, ale jen s tím rozdílem, že zde byli všichni dobrovolně a rádi. Vlastně ani nevím, proč jsem si tolik přála japonského císaře vidět, ale rozhodně to byl zážitek na celý život.
Císaři je letos sedmdesát pět let a slaví i další kulaté výročí. Letos je to dvacet let, co se ujal vlády po svém otci. A ví to každý Japonec, i když se nekonaly žádné oslavy, Japonci mají totiž dva způsoby datování. První je společný se zbytkem světa, tedy datování dle křesťanského kalendáře. Druhým je datování podle doby vlády jednotlivých císařů a ty se pak rozlišují ještě jmény. Například nyní vládne císař Akihito a jeho období se nazývá Heisei, máme tedy dvacátý rok Heisei. Období jeho otce Hirohita se nazývá Šówa a ještě před ním bylo období Taišó a tak dále.
Kdysi byl císař považován za božskou bytost, potomka boha slunce. Dnes, ačkoliv je jeho vliv stále silný, se mnoho lidí pře, zda status císaře již není přežitý a zda by se Japonsko nemělo změnit v republiku. Těchto hlasů sice stále přibývá, ale nemyslím si, že by k tomu někdy došlo. Svědčí o tom i můj zážitek, kdy jsem byla nucena zastavit na jedné jindy velmi rušné křižovatce a asi sedm minut čekat. Neměla jsem nejmenší tušení, co se děje, ale nebyla jsem sama, stálo nás takto asi dvacet a k tomu pěkná řádka aut. Potom se dvě starší dámy prostě zeptaly strážníka a odpověď zněla velmi jednoduše: Paní Mičiko. Císařovna. Davem projela vlna vzrušení a začaly se ozývat obdivné vzdechy. A pak prostě projela kolona četných aut a já ji v jednom zahlédla, jak se vykláněla do okýnka a pozorovala okolí. Neubránila jsem se tehdy pocitu, že je jako malý ptáček ve zlaté kleci, stejně jako zbytek její rodiny.
A kdo ví, zda by jim jako řadovým občanům nebylo lépe. Japonci již jednou dostali možnost sami rozhodnout o osudu císařství. Bylo to těstě na konci druhé světové války. Tehdy bylo jednou z podmínek úplné kapitulace, které vznesly USA, zrušení císařství. To však Japonci odmítli a důsledky pak byly velmi závažné. Po skončení války Američané pochopili, jak citlivou záležitostí je pro japonského občana postava císaře, i když má v podstatě jen malou rozhodovací moc. To byl také důvod, proč otec současného císaře Hirohito nebyl po válce odsouzen a popraven.
LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku
Deník.cz 28.12.2008
