Česká restaurace v Tokiu nabízí bramborák se špenátem

Seriál – Japonsko očima rodačky z Boleradic

Japonsko je turisticky vyhledávanou destinací hlavně díky své kultuře a historii. Málokdo ví, že v Japonsku čeká na návštěvníka úžasný kulinářský zážitek.

Bohužel, bez znalosti japonštiny, dobrého průvodce nebo alespoň notné dávky odvahy, je tento kulinářský ráj běžnému turistovi téměř zapovězený.
Důvod tkví také v tom, že po celém světě je z japonské kuchyně známo převážně jen suši. Já si také dříve pod pojmem japonská kuchyně představovala zeleninové směsi s masem, ale to je čína a dnes už to vím. Ale stejně jako v mnoha jiných oborech i v japonském vaření se odráží silný čínský vliv.

Například tak jako v čínské kuchyni je i v té japonské velmi často hlavní ingrediencí sójová omáčka. A jedním z nejoblíbenějších jídel je rámen, který by se dal popsat jako velká mísa polévky s nudlemi.

V porovnání s českou kuchyní se ta japonská až tak výrazně neliší. Znají tu i klasický řízek, jen ho podávají s rýží a často přelitý sójovou omáčkou nebo zapečený v omeletě. Znají i karbanátky a pečené kuře, jen s tím na talíři najdete něco úplně jiného, než by si Čech představoval.

Mým oblíbeným jídlem je například tenpura, což jsou mořské plody, malé rybky a zelenina obalené v řídkém těstíčku a osmažené v olejové lázni. Nebo okonomijaky. To je placka, do jejíhož těsta se přidává krouhané zelí a při smažení se na ni pokládají nejrůznější druhy masa, no a samozřejmě, že se nakonec potře sójovou omáčkou.

Ale jak už jsem zmínila, pro cizince není až tak jednoduché se v Japonsku najíst. I když většina zdejších restaurací má své pokrmy vystavené ve výkladní skříni v plastové formě nebo alespoň celý jídelníček je provázený obrázky. Obsluha je vždy přívětivá, i když vypadá trochu zaraženě. Většinou z důvodu, že neumí anglicky a přemýšlí, co si s vámi počít, ale to se vždy nějak vyřeší.

Při příchodu do restaurace na vás všichni číšníci i kuchaři sborově zavolají irašajimasé. Ve volném překladu vítejte, v doslovném je to pak velice zdvořilé konstatování vašeho příchodu. Při odchodu vám pro změnu sborově poděkují. Pro Čecha odkojeného pohledem číšníka říkajícím: ‚co po mně chceš?‘ je to něco neuvěřitelného.

A proto nechápu turisty, kteří svůj boj o jídlo v japonském stylu předem vzdají a jdou se najíst k McDonaldovi nebo do podobného řetězce. Přicházejí o hodně. Nemluvě o mnoha variacích restaurací, které zde existují.

V některých sedíte tradičně na zemi u nízkých stolů. V jiných je uprostřed stolu velká plotna nebo gril, na kterých si jídlo přihříváte nebo rovnou sami připravujete. A ve všech dostanete k jídlu automaticky čaj nebo alespoň vodu. Samozřejmě zdarma.

V Japonsku naleznete také ohromné množství zahraničních restaurací. Velké oblibě se tu těší hlavně kari, takže pákistánské, indické a bangladéšské restaurace tu najdete na každém kroku. A kari je v nich někdy tak pálivé, že se strávník pořádně orosí a obličej mu žhne rudou barvou. Ale přesně to mají Japonci rádi.

Proto hned na dalším místě stojí korejská a thajská kuchyně. Musím dodat, že v dobré korejské nebo thajské restauraci se spustí rýma i naprosto zdravému člověku. Čínská kuchyně zaplavila svět a není tomu jinak ani zde.

V Japonsku je samozřejmě oblíbená i evropská kuchyně. Hlavně italská, francouzská a španělská. V Tokiu dokonce narazíte i na restauraci českou. Její hermelín v bramboráku a svíčková však na naše ohodnocení zatím stále čeká.

Avšak podle jídelního lístku je poznat, že tady i česká kuchyně ušla pořádný kus cesty. Jen marně totiž přemýšlím, kdo by si v Čechách objednal bramborák pomazaný špenátem.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku

Nový život 30.10. 2008