Koncert Ladislava Škrdly
"Může za to Jarda"
aneb jak se stal z bigbíťáka písničkář
BOLERADICE(had) – Sobotní recitál v Boleradickém divadle představil divákům v našem regionu zatím málo známého písničkáře Ladislava Škrdlu, kterého doprovázel kytarista Karel Bárta. Škrdla i v Boleradicích dokázal, že je vynikající kytarista, který ovládá svůj nástroj jako málokdo. Možná proto někoho překvapí, že na počátku jeho hudební dráhy byly rockové kapely, kde se hrávaly hlavně převzaté věci. Zajímal se také o jazzovou hudbu. Od roku 2003 se začal věnovat hudbě profesionálně a od roku 2006 je z něj písničkář, jehož společné koncerty s Bártou jsou neopakovatelným zážitkem. Jak se ale z bigbíťáka stal písničkář? „Já jsem především byl vždycky písničkář. Od začátku to šlo jaksi paralelně. Já jsem vždycky utíkal od akustické kytary k bigbítu a naopak. Nevím proč. Asi jsem prahnul po nějaké pestrosti. Když už jsem měl dost těch uhlazenejch tónů akustické kytary, tak jsem utekl k bigbítu. A to dost tvrdému bigbítu. Hráli jsme skladby Iron Maiden, Vitacit, Arakain a podobně. Musel jsem mít prostě za sebou tu obrovskou bednu, hrábnout si do strun a cítit ten tlak z repráků. A zase když už jsem měl dost toho kraválu, tak jsem utekl zpátky k folku. Mými vzory byli hlavně Karel Kryl a písničkář Pepa Streichl. Nevím jestli ho znáte, ale on hrál takový krásný blues. Líbili se mi jeho texty. Byl jsem rád, že to není jenom o té muzice, ale že je tam ten text. Vždycky jsem záviděl písničkářům, že umí složit třeba vtipný text a sám jsem se o to stejné snažil, když jsem dělal písničky k tomu bigbítu.“
V roce 1997 se Škrdla přestěhoval z Litomyšle do Ústí nad Orlicí, kde se zrovna zakládala kapela „JJ´Tooling band“. Začal s nimi hrát a s kapelou spolupracuje dodnes. V roce 2002 natáčí kapela dvojcédéčko „Tisíc tváří“ a dvě jejich písně se v té době hrály v rádiu a dostaly se na desky Fine rock music 6 a 7. O dva roky později se začíná více věnovat divadlu a kytara odpočívá. Až v roce 2006 dochází ke zlomu v jeho hudební kariéře. „Já jsem si pořád hrál ty své písničky, více méně pro sebe a moje kamarády. Jednou mě slyšel můj kamarád Jarda Hubený a pak mi řekl: „Proč tyhle věci někde nehraješ. To je taková škoda.“ A pořád do mě hučel, ať s tím někde vystupuji. Já už jsem sice v té době hrával na vernisážích nebo na nějakých soukromých akcích, když si někdo řekl. Ale aktivně jsem se tomu začal věnovat až na popud toho Jardy. Ten mě vlastně vytáhl z toho bigbítového a divadelního světa do světa folkovýho. A pak se to začalo nabalovat, udělal jsem si svoje stránky a začal jsem hrát profesionálně.“
