Lávovým popelem na Fudži

Posvátná hora Fudži je jedním ze symbolů Japonska. Její uctívání a zbožštění mělo základ v šintoismu, který chová v hluboké úctě přírodní síly a jevy ať blahodárné, nebo ničivé. Tak se stalo, že ještě před více než sto lety mohli na vrchol nejvyšší hory Japonska pouze kněží a poutníci. Ženy měly výstup na horu zakázaný ještě v nedávné době. Dnes zdolá horu vysokou 3776 metrů každoročně několik desítek tisíc poutníků a turistů z celého světa.

Fudži je horolezcům přístupná pouze dva měsíce v roce – v červenci a srpnu, kdy její vrcholek nezdobí sněhová čepice, ale i tak je na vrcholu maximálně pět stupňů Celsia. Zdálo se nám jako výborný nápad vypadnout na chvíli z dusného Tokia a provětrat si hlavu ve výškách. Jelikož nejsme žádní horolezci, neodvážili jsme se na horu vyrazit sami a zaplatili jsme si skupinový výstup se dvěma průvodci. Na druhou stranu nejsme žádné máčky a polovinu výstupu jsme se rozhodli absolvovat v noci, tak abychom mohli z vrcholu pozorovat východ slunce.

Autobus nás vyvezl až do pátého stanoviště do výšky 2305 metrů, kam ještě vede asfaltová silnice. Odtud už musí každý po svých. Nejdříve šlapete po svahu příjemnou horskou cestou. Od šestého stanoviště však začne stoupat strmě vzhůru a vy se šplháte po balvanech a začínáte počítat metry které vám zbývají do konce. Hlavně se nenechat zahanbit těmi pětiletými dětmi a osmdesátiletými stařenkami, které potkáváte. Bohužel je neděle a to v kombinaci s létem znamená jediné – davy. Od šestého stanoviště čekáte v dlouhé frontě i několik minut.

Po více než čtyřech hodinách výstupu jsme zakotvili v jedné z chat sedmého stanoviště, asi ve 2900 metrech nad mořem. Tady už na nás čekal kotel horkého kari a rozestlané postele. I když málokdo z nás zamhouřil oko. V jedenáct v noci jsme vyrazili dál.

Když jsme končili náš odpolední výstup, měli jsme výhled do kraje zakrytý šlehačkou z mraků. V noci už však bylo nebe bez jediného mráčku a my mohli pozorovat blikající města pod námi. Zážitek to je úžasný, jen kdybyste přitom nemuseli šplhat po strmé skále pouze s baterkou připevněnou na čele. Začalo se znatelně ochlazovat a také jsme potkávali stále více lidí s kyslíkovou bombičkou u úst.

V osmém stanovišti 3360 metrů nad mořem vystřídal balvany lávový popel. Jemný, připomínající plážový písek, i když černý, se nepříjemně bořil pod nohama. Do toho začal foukat velmi silný studený vítr. Slunce začalo vycházet, když jsme byli asi sto metrů pod vrcholem. Ale to nevadilo, stoupali jsme po východní straně, a tak jsme ho měli jako na dlani. Byla to nádhera, jen si ji člověk s naprosto zkřehlým tělem těžko užívá. Na vrchol jsme dorazili již za plného denního světla a proti nám se valily davy lidí, kteří vrchol opouštěli. Nakonec jsme byli rádi, že jsme nepřišli včas.

Teď už jen naplnit žaludek něčím teplým a děsivě předraženým. Voda se sem musí vynášet, takže rčení vysokohorská přirážka tu má svůj význam. Obhlédnout kráter, který má obvod jeden a půl kilometru a lávu a prach chrlil naposledy začátkem osmnáctého století.

A teď honem dolů. Sestup po strmé cestě z lávových kamínků pod pražícím sluncem je stejně namáhavý jako výstup. Dole jsme byli naprosto vyčerpaní, ale šťastní. Zkusili jsme, co vydržíme. Ačkoliv Fudži vypadá jako obyčejný kopec, výstup na ni není pro každého.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku
Seriál – Japonsko očima rodačky z Boleradic.