Studium v Tokiu? Jiná káva

Když v Japonsku před někým vyslovíte, že studujete na Univerzitě Tokio, objeví se dotyčnému na tváři výraz úcty. K tomu vztyčí palec a sdělí vám, že jste opravdu chytří a že Tokijská univerzita je, doslova, japonské číslo jedna. A kdyby jen japonské. V asijském žebříčku univerzit, kam patří i Austrálie, zaujímá Univerzita Tokio první příčku také. Ve světovém žebříčku je potom sedmnáctá. Pro srovnání, z českých univerzit není v první stovce ani jedna a v evropském žebříčku najdete asi na osmdesátém místě Karlovu univerzitu, a to je vše.

Tokijská univerzita, které v Japonsku neřekne nikdo jinak než Todai, byla založena v roce 1877 jako první japonská univerzita. Najdete zde širokou škálu oborů od lékařství přes stavitelství a strojírenství po chemii nebo lesnictví. Ročně se sem hlásí desetitisíce uchazečů. Výuka probíhá trochu jiným způsobem, než je tomu zvykem u nás. Alespoň co se týká technických škol.

V českých poměrech jsou první dva ročníky všeobecné, poté si student vybere obor a ve třetím ročníku skládá bakalářskou zkoušku. Ve čtvrtém a pátém ročníku pokračuje ve zvoleném oboru, a po celých pět let skládá každý semestr ohromné množství zkoušek. Praxi jako takovou si musí obstarat leda sám.

V Japonsku je propojení univerzit se soukromým sektorem dost silné, často by se bez něj školy neobešly. Studenti první tři roky studují všeobecné základy na zvolené fakultě. Poté skládají bakalářské zkoušky a na základě výsledků si pak mohou zvolit zaměření a jsou přiřazeni do laboratoře, kde stráví zbytek studia.

Poslední tři roky sice každý semestr skládají pouhé tři zkoušky, avšak jejich hlavní náplní je praktický projekt, na kterém pracují celý rok, osm hodin denně. Na jeho obhájení pak záleží postup do dalšího ročníku. A aby to nedopadlo tak, že by se někdo celý rok flákal a na konci roku měl nejvíce napilno, musí studenti každý týden prezentovat výsledky svému profesorovi.

Studium na takové univerzitě je pěkná dřina. I když studovat v takovém prostředí, jaké poskytuje studentům Hongo kampus v centru Tokia, je radost. Areál je plný budov postavených v anglickém stylu osmnáctého století, které oddělují aleje ginkgo biloby. Několik parčíků je plných laviček a udržovaný trávník láká k obědu v trávě.

Perlou celého areálu je tradiční japonská zahrada s jezerem plným ryb, ukrytá v hustém lesíku, který na podzim vypadá jako malířská paleta. V kampusu nechybí ani spousta útulných kaváren a několik školních jídelen, kde se, světe, div se, výborně vaří. Laboratoře jako takové ani hodnotit nebudu, jejich špičkové vybavení je samozřejmostí, pro Čecha nevídanou.

Kuriózní je, že jen málokterý student bude po ukončení studia pracovat v oboru, který vystudoval. Z absolventů technické fakulty se stávají bankovní úředníci, zaměstnanci drah a podobně. Absolvování takto prestižní univerzity totiž studentům zaručí dobře placená místa v jakémkoliv oboru. Jen si své místo musí sehnat minimálně rok před absolutoriem. Důvod je jednoduchý. Málo míst a příliš mnoho zájemců o ně.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku