Tichý Šinkanzen létá jako blesk

LENKA SEDLÁKOVÁ

Být v Japonsku a nesvézt se šinkanzenem je jako navštívit Paříž a nevidět Eiffelovu věž. I když spousta Evropanů neví, co to vlastně je, a to je trochu ostuda. Vždyť šinkanzen je vlastně starší, zato ale kvalitnější bratr pendolina. První trať rychlovlaku byla postavena v roce 1964. Vlaky již tehdy dosahovaly rychlosti 210 km/h. Jak šel čas, propojila síť šinkanzenů téměř celé Japonsko. Vlaky na ní dosahují rychlostí 300 km/h. V roce 2003 dokonce souprava dosáhla světového rekordu 581 km/h.

Rychlost však není vždy to hlavní. Japonsko zasáhnou v průměru tři zemětřesení denně a na podzim ho sužuje nespočet tajfunů, takže bezpečnost musí být vždy na prvním místě. Obzvláště, když si to hrnete takovouto rychlostí. Pasažéři šinkanzenu ale mohou být klidní. Za celou historii rychlovlak vykolejil jen jednou, a to v důsledku velmi silného zemětřesení o síle 6,9 stupně Richterovy stupnice v roce 2004. Co je ale nejpodstatnější, ani jeden ze 154 pasažérů nebyl zraněn.

Tato událost byla spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Vlaky jsou totiž vybaveny systémem detekce zemětřesení, který v případě potřeby vlak v krátké době zastaví, ačkoliv brzdná dráha je více než jeden kilometr. Celá souprava je navíc důmyslně vyvážená a vlak se nepřevrátí, i když se odkloní od kolejí o 45 stupňů. Stejně jako jsou v Čechách rozděleny vlaky na rychlík, expres a osobák, je různý i druh šinkanzenu. "Courák", který zastavuje téměř v každé stanici, nese název kodama. Hikari je alternativou našemu expresu a nozomi pak rychlíku, který zastavuje jen v nejvýznamnějších městech.

Měli jsme tu čest svést se nozomi při cestě z Kjóta. Cesta, která autobusem trvá sedm a půl hodiny (i tu jsme absolvovali), trvala dvě a půl. Bohužel jízdenka byla také dvakrát dražší, ale za ten zážitek a úsporu času to rozhodně stojí. Na nádraží jsme byli překvapeni už jen tím, jak nehlučně vpluje vlak na nástupiště. Uvnitř vlaku pak naleznete komfort, o kterém se vám může v jiném dopravním prostředku jen zdát. Na nohy je tolik prostoru, že si ani vysocí turisté nemohou stěžovat.

Jízda sama o sobě je náramně pohodová, neslyšíte téměř žádný hluk, necítíte nepříjemné drncání, takže můžete v klidu vychutnávat pohled na okolní krajinu. Díky výrazně hornatému terénu trat prochází množstvím tunelů, ale kupodivu uši mi nezaléhaly, a když tak jen výjimečně. K jednomu se ale musím přiznat – po dvou hodinách jsem měla žaludek jako na vodě a byla jsem šťastná, že ta cesta netrvá déle. Jízdenky mám schované na památku, i když normálně by mi je sežral výstupní turniket. Stačí se ale usmát na kontrolu u turniketu a pak dostanete na jízdenku navíc krásné razítko.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku

Nový život 13.3.2008