Knihu jsem ještě nepřečetla, říká autorka
Zbyněk Háder
BOLERADICE (had) – Těsně před koncem roku 2007 spatřila světlo světa drobná publikace z pera Aleny Chalupové a Jana Horáka Divadlo, naše láska, popisující historii i současnost boleradického ochotnického divadla. Kniha vyšla nákladem 600 kusů a pokřtěna byla na nedávném divadelním bale. Režisérka a herečka Alena Chalupová je jednou z autorů knihy.
Kdo dostal nápad napsat tuto knihu?
Ten nápad tady byl už hodně dlouho. My jsme to chtěli už ke stému výročí divadla y Boleradicích v roce 1997, ale z finančních důvodů se to tehdy nepovedlo. Přede dvěma lety jsme z popudu starosty Jana Korába znovu uvažovali o vydání, ale opět z finančních důvodů se to nepodařilo. Až teď se podařilo získat dotaci a kniha ke 110. výročí mohla vzniknout. Ale pokud vím, tak už kdysi dávno, ještě když žil Albín Stehlík, který tady působil hodně let jako režisér, se spolu s Janem Horákem připravovali, že takovou knihu vydají. Dokonce už měli rozděleno, co kdo napíše. Potom ale pan Stehlík zemřel a v jeho pozůstalosti se bohužel nic nenašlo. Je to škoda, protože on měl na starosti tu nejstarší část a byly tam některé dokumenty, které nikdy nikdo neviděl.
Jak dlouho Vám trvalo než jste knihu napsali?
Měli jsme jen tři nebo čtyři měsíce. Kvůli dotaci jsme museli vše zvládnout do konce roku. Obrátili jsme se opět na Jana Horáka a dohodli se, že on bude dělat tu část od roku 1868, kdy tady byl založen čtenářský spolek a já udělám tu část od doby, kdy jsem tu už samostatně režírovala, tedy od roku 1983.
Každý autor píše trochu jinak, má trochu odlišný pohled na věc, odlišný styl psaní. Domlouvali jste se panem Horákem, jak budete psát knihu?
Ne. Dohodli jsme se pouze na rozdělení kapitol. Na té knize to jde samozřejmě poznat. Každá část je jiná.
Kdo byl ten hnací motor?
Hnacím motorem byl čas.
Měla jste nějaké dřívější zkušenosti s psaním knih?
Tak nanejvýš s článkem do novin. Já to ale považuji spíš za složení knihy než její napsání.
Co bylo pro Vás nejtěžší při psaní?
Pro mě bylo nejtěžší roztřídit materiál. Vedu si archiv a měla jsem toho velké množství. Nejprve jsem vše vynesla do divadla a dala na dlouhý stůl. Pozvala jsem členy divadelní rady a myslela si, že se toho ujmou se mnou. Oni ale pouze pokývali hlavami, odešli a nechali mne tam samotnou. Tak jsem chodila od hromady k hromadě a vybírala. Byla tam spousta fotek, novinových článků, hodnocení inscenací z festivalů. Začala jsem to třídit podle schématu, který jsem si stanovila: divadelní inscenace, divadelní Sešlosti, divadelní bály, hostování v zahraničí, jak se nám plnil sen o stavbě divadla. A nakonec závěrečná kapitola: Divadlo, naše láska.
Určitě ale bylo něco, co se naopak psalo samo?
Když tak na to vzpomínám, tak nejvíc mi srdíčko zaplesalo, když jsem tam vkládala vyprávění našeho kronikáře pana Hartmana o tom, jak jsme byli na festivalu ve Vysokém. On tam popsal tři dny našeho pobytu tam a když jsem si to četla, tak mě to strašně dojímalo. Viděla jsem z jiné stránky to, co se pokaždé opakuje, když tam jsme. A také mě potěšila vyznání v závěrečné části, ve které se lidé zpovídají ze svého vztahu k divadlu. Ti mně potvrdili, že název knihy Divadlo, naše láska je opravdu správný.
Komu je tato knížka určena?
Patří všem těm, kteří s námi tady to divadlo hráli. Je to i poděkování generacím minulým, že to tady všechno začali. Je tedy především určena Boleradickým. Ale chceme také ukázat na tradici, která tady byla a že se dá i na vesnici dělat dobrá kultura. A ti, kteří někdy navštívili naše divadlo, si mohou u knížky zavzpomínat na to, co u nás viděli. Fotodokumentace je velmi bohatá.
Měnila byste na knize něco?
Já se přiznám, že se bojím to celé přečíst jako knížku od začátku do konce. Samozřejmě, že její obsah mám několikrát pročtený, protože se spousta věcí pořád opravovala a měnila. Znám také to, co napsal Honza Horák, ale jako knížku jsem to ještě nečetla. Líbí se mi zejména vzhledově. Vazba, fotky, členění. A jestli bude taková i svým obsahem, až si ji přečtu, pak budu spokojená na sto procent.
Nový život 12.3.2008
