Kadeřníci? Mlátička a horký ručník

LENKA SEDLÁKOVÁ

Na rozdíl od České republiky, kde se mi snad nikdy nestalo, že bych na ostříhání nečekala alespoň týden, v Tokiu se objednávat nemusíte. Konkurence je tu velmi silná, takže se salony musí opravdu snažit, aby přilákaly zákazníky. Navíc, když jim většinu pánské klientely odlákala holičství, kde vás ostříhají během deseti minut, ostříhání stojí pouhých tisíc jenů a co víc – vypadáte dobře.

Do podobného zařízení jsem donutila zajít i mého manžela. Výsledek byl výborný. Ovšem mně samotné se nechtělo svěřit do rukou lidí, kteří vás ostříhají na sucho (tedy bez umytí hlavy) a po sléze vám hlavu očistí od zachycených vlasů vysavačem.

Já zašla do salonu, který měl v názvu to krásné slovo SPA – tedy lázně. V anglicky psaném ceníku jsem se dověděla, že v ceně stříhání je i masáž hlavy. Již při té myšlence jsem vrněla blahem. V salonu mě přivítali tři kadeřníci, tedy dva kadeřníci a pomocnice. Ujal se mě mladý, krásně ostříhaný muž. Bylo mu vidět na očích, že se našeho nevyhnutelného rozhovoru, jak si představuji svůj střih, dosti obává.

Já se nebála vůbec. V kapse se mi totiž hřála fotografie a navíc pár dní předem jsem nepřemýšlela nad ničím jiným, než jak japonsky říct, že chci mikádo, které bude vzadu kratší a vepředu delší. Pochopil mě velmi rychle, dokonce našel v časopise obrázek přesně toho střihu, jaký jsem si představovala. Poté mě předal do rukou své pomocnice, aby mi umyla hlavu, zatímco on se mezitím věnoval další zákaznici.

V tomto okamžiku na mě čekalo překvapení – klasické polstrované křeslo s vaničkou pro mytí vlasů se se mnou narovnalo do vodorovné polohy stejně jako předtím zubařské křeslo. Aby mi nestříkala voda do obličeje, vyfasovala jsem přes něj bavlněnou roušku, což – abych pravdu řekla – nebylo nijak zvlášť příjemné. Na druhou stranu jsem si říkala, že si tak alespoň lépe užiji slibovanou masáž hlavy.

Takže jsem zavřela oči a na dotaz, jestli je teplota vody v pořádku, jsem jen spokojeně mručela. Bohužel už nepřišla žádná otázka, zda slečna příliš netlačí nebo jestli mi nevadí, že se mi hlava třepe, jako bych ji strčila do mlátičky.

Uvažovala jsem, kde se v takové křehké dívce bere tolik síly a vzpomínala nato, jak mi podobně drbala hlavu moje maminka, když jsem byla malá. Jenže tenkrát jsem mohla brečet a naříkat si, tady jsem k tomu neměla odvahu. Byla jsem šťastná, že mám přes obličej roušku a nikdo nevidí, jak zarputile se při „masáži" tvářím.

Když jsem se vrátila před zrcadlo ke svému mladému kadeřníkovi, nebo spíše vlasovému stylistovi, šlo vše podobně jako doma. Druhy střihů nebo způsoby prostříhávání vlasů opravdu neznám, takže jediné, co mě zajímalo, byl výsledek. A s tím jsem byla nadmíru spokojená.

Na závěr stříhání mi byla ještě jednou umyta hlava, tentokrát již od samotného stylisty. V tomto případě už ale bez masáže, ale pro změnu jsem dostala přes vlasy tak horký ručník, že jsem vyvalila oči a zalapala po dechu. Kadeřník se smál a vysvětlil mi, že je to pro dobro pokožky. Nevím, jaké dobro měl namysli, ale jsem ráda, že taková překvapení kadeřníci na Moravě snad ještě nemají v rejstříku.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku

Nový život 28.2.2008