Japonští kuřáci si mají připadat jako na hanbě

LENKA SEDLÁKOVÁ

Naše první procházka po Tokiu neměla žádný jasný účel, jen se porozhlédnout po okolí a udělat si pár obrázků. To, co mě na mé první obhlídce Tokia opravdu překvapilo, nebyla šintoistická svatyně nebo moderní mrakodrap, ale docela malá značka na chodníku, která hlásala zákaz kouření na ulici.

V Japonsku je kouření velmi rozšířené. Statistiky říkají, že kouří až třicet procent dospělé populace. Pro srovnání, v Americe je to devatenáct procent. Věková hranice, která dovoluje kouření, je tam o dva roky vyšší než v České republice, tedy dvacet let. Cigarety se v Japonsku dají koupit bud’ ve specializovaných prodejnách, nebo v automatech přímo na ulici. Díky tamu jsou dostupné v podstatě i malým dětem.

Jednou z velmi zajímavých věcí je také to, že ze zákona japonský stát vlastní sedmašedesát procent všech akcií firmy Japan Tobacco, která dodává na japonský trh osmdesát procent všech tabákových výrobků. Zároveň je třetím největším výrobcem cigaret na světě. Když se nad tím zamyslím, je to velmi inteligentní řešení, jak přilepšit státní pokladně a zároveň držet ceny cigaret dole. Kuřáci však vidí v Japonsku svůj ráj předčasně. V roce 2004 Japonsko ratifikovalo Rámcovou dohodu o kontrole tabáku, vytvořenou Světovou zdravotnickou organizací, která vyžaduje omezení nebo zákaz reklamy na tabákové výrobky. Dále uvaluje vyšší daně na tabákové výrobky a snaží se vytlačit kouření z veřejných míst.

Zvláště poslední bod zamotal hlavu spoustě Japonců. Z kancelářských budov najednou zmizely kuřácké místnosti. Ve většině restaurací začal platit zákaz kouření nebo byly alespoň rozděleny do kuřáckých a nekuřáckých sekcí. Těch je ale i přes zákaz poskrovnu. Na ulicích se začaly objevovat značky s nápisem ,Zákaz kouření během chůze". Na druhou stranu vznikají místa s vyznačením kuřáckého prostoru. Nad takový m prostorem se pak vznáší obrovský šedomodrý oblak dýmu, v němž se tísní skupina lidí. Tyto prostory jsou velmi důmyslně umisťovány, a to tak, že kouřící osoby si v nich mají připadat jako na hanbě.

V Tokiu dokonce existují celé městské části, kde je zakázáno kouřit. Na dodržování tohoto pravidla zde dokonce dohlíží speciální hlídky, které za přistižení jednoho kuřáka získají odměnu ve výši dva tisíce jenů. Situace se po podepsání rámcové dohody změnila také v dopravě. Do té doby bylo ve vlacích pro nekuřáky vyčleněno jen pár vagónu z mnoha. Nyní je tomu naopak, případně se ve vlaku nesmí kouřit vůbec. Jelikož jsem nekuřák, stalo se pro mě Tokio zaslíbeným městem.

Opravdu si užívám obědy a večeře v nezadýmených restauracích nebo kávu v útulných kavárnách. Když z nich vyjdu ven, nejsem cítit, jako kdybych vyšla z hospody čtvrté cenové kategorie. Japonsko dříve bývalo rájem kuřáků, ale už tomu tak není. Mým přáním je jediné – aby si Česká republika vzala z Japonska příklad.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku

Nový život 31.1.2008