Japonci v kleče neladili už hráli

LENKA SEDLÁKOVÁ

Opravdu by mě zajímalo, co si Evropan neznalý asijské kultury představí pod pojmem tradiční japonská hudba. Já, když jsem se dověděla, že půjdeme na koncert japonské tradiční hudby, jsem si představovala něco jako hudbu čínskou. Příčná flétna, citem, housle a hudba, která k vám promlouvá hebkými tóny připomínající vodu tekoucí v potoku, dešťové kapky padají z nebe a vnáší do duši klid a mír. Důvody k mým dohadům byly prosté – japonská kultura převzala z té čínské opravdu mnoho, tak proč ne hudbu. Asi již tušíte, že jsem se zmýlila.

Koncert probíhal asi takto: Na vyvýšené pódium vystoupilo asi dvacet hudebníků. S sebou si přinesli nejrůznější nástroje, bubny, loutny, citery, různé flétny a píšťaly, a pak ještě nástroj, který jsem neznala. Jak jsem později zjistila, byla to flétna, asi s dvanácti píšťalami uspořádanými jako píšťaly varhan. Nástroj byl asi třicet centimetrů vysoký a vyluzoval velmi vysoké zvuky asi jako malé varhany.

Hudebníci si na pódiu klekli a začali podle mého názoru ladit nástroje. Asi po pěti minutách jsem pochopila, že to není ladění, ale že koncert už začal. Přiznám se, že jsem jen hleděla na pódium a nevěřila svým uším. Každý z nástrojů hrál ve svém vlastním rytmu svou melodií. Celkový výsledek byl však úplně jiný, než by se dalo očekávat – totální disharmonie, neuvěřitelný mišmaš zvuků, až mi z toho začaly brnět uši.

Po dalších pěti minutách jsem se manžela zeptala, jak dlouho si myslí, že museli zkoušet, aby zněli tak rozladěně. Trvalo to dvacet minut. Na konci jsem měla chuti se omluvit, že je to pro mě příliš silný a emotivní zážitek, jít domů a nečekat na druhou polovinu koncertu. Zůstat mě přinutila zvědavost, jelikož se v druhé polovině mělo tančit. A udělala jsem dobře.

Na pódium vystoupila dívka v masce draka a předvedla tanec, jak si drak hraje. Pal následoval ještě jeden drak na závěr čtveřice dívek tančil s meči a kopími boj. Hudebnic tentokrát přišli pouze s různými druhy píšťal a fléten a bubny, takže hudba zněla jednotně a již ne tak nerytmicky. Z koncertu jsem nakonec neodcházela až tak zděšená jak jsem si prvních deset minut myslela. Jak jsem se později dozvěděla, tato hudba ji čtrnáct staletí stará a vychází tradic šintoismu. V dnešní době se tradiční hudba používá již pouze při speciálních příležitostech, jako jsou tradiční svatby a náboženské svátky.

Zúčastnit se koncertu japonské klasické hudby jen nesporně silný zážitek. A jak říká jedno přísloví, nezáleží na tom, zda je zážitek dobrý neb špatný, hlavně, že je silný. Přesto bych Evropanům zvyklým naslouchat hudbě Mozarta, Beethovena nebo Jarky Nohavici doporučovala nechat si tento zážitek raději ujít.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku

Nový život 24.1.2008