Proč Památník Viléma Mrštíka v Helenčině údolí ?

Území mezi Hustopečemi a Kloboukami u Brna je velmi poznamenáno osobnostmi bří. Mrštíků, Jana Herbena a také T.G.Masaryka! Proto je často nazýváno „Krajem Mrštíků a Herbena“ a sám Herben je charakterizoval „ Krajem beze stínu“. Masarykovi tento kraj poznamenal jeho mládí a studentská léta. Hustopečsko má však svoje přednosti a půvaby i přesto, že je v mnoha směrech upozadňováno a zastiňováno okolními aktivnějšími a významnějšími regiony.

Především život a dílo rodiny Mrštíků nesou nesmazatelné stopy nejen v Divácích, ale i v okolí,

zejména Alois, Vilém a jeho žena Božena svoji literární tvorbou, Vilém i svým úžasným včelařstvím.

Přesto se však, zvláště v nedaleké minulosti, nedařilo budovat významnější atributy a svědectví trvalejšího charakteru, připomínající jedinečný odkaz jejich díla pro tento kraj. V Divácích byla sice na budově školy a bydlišti Aloise odhalena pamětní deska „Básníkům jižní Moravy“, kloboucké vlastivědné muzeum instalovalo „Pamětní světničku Víléma“, avšak k jiným širším aktivitám, rozvíjejícím jejich odkaz a zásluhy, které by je více připomínaly, nedošlo.

Až v roce 1958, byl při tehdejší Okresní lidové knihovně Hustopeče (OLK) vytvořen přípravný výbor pro ustavení Sdružení přátel díla bří Mrštíků, které si vytýčilo smělé plány jak pěstovat a plnit odkaz a památku Mrštíků. Údajně měla k tomu přispět návštěva hrobu Viléma Mrštíka na diváckém hřbitově jednoho z tehdejších předních spisovatelů (patrně Jana Drdy), který nalezl hrob v neudržovaném stavu a dále jen pamětní desku na bývalé škole. Nic jiného co by výrazně připomínalo Mrštíky, při nejmenším nějaká pamětní světnička. Toho se ujal tehdejší ředitel OLK Hustopeče Vítězslav Sotolář a sezval znalce a ctitele Mrštíků z Divák a okolí a z jejich rokování vznikl návrh na ustavení literárního společenství při OLK Hustopeče, později samostatného Sdružení přátel díla bří. Mrštíků. V tehdejší politické situaci to nebylo vůbec lehké, jak se později ukázalo, proto při prosazování záměru se argumentovalo s obdobným sdružením, a to díla Petra Bezruče.

Na počátku dubna vznikl přípravný výbor, který měl za úkol již na 11. května připravit ustavující sjezd Sdružení přátel díla bří. Mrštíků, tedy nezáviděníhodnou lhůtu. Jeho předsedou se stal Mikuláš Gracl, žák Aloise a jeho pozdější přítel i postava Mikše Fókala z Roku na vsi. Svoji funkci zastával s nadšením a velkým nasazením. Jednatelem a hybnou silou byl ředitel Sotolář, hospodářem a správcem budoucího muzea učitel Miloš Strouhal, pokladníkem Jan Horák.

Prvním a hlavním úkolem byla příprava ustavujícího sjezdu a představení Sdružení veřejnosti a získávání členů a příznivců z řad vědců, literárních badatelů, spisovatelů, kulturních institucí a pracovníků i veřejnosti..Vedle toho vypracovat a nechat schválit stanovy, dále sestavit plán na nejbližší období.

Ustavující sjezd se konal 11. května 1958 v Divácích za hojné účasti návštěvníků i z větší vzdálenosti, kteří byli sváženi zvláštními autobusy. Delegaci pobočky Čs. Svazu spisovatelů v Brně vedl spisovatel Ivan Kříž, delegaci ONV Hustopeče J. Hanák. Hlavní referát přednesl Dr. Artur Závodský z Brna, ukázky z díla Mrštíků přednesl herec divadla bří Mrštíků v Brně J. Dufek. Slavnostní průvod šel na divácký hřbitov, kde bylo kladení věnců na hrob Viléma. Po skončení hlavního programu následovala lidová veselice.

V téže době se v Klouboukách uskutečnilo divadelní představení dramatu bří Mrštíků Maryša v provedení vítěze okresního kola lidové tvořivosti kterým se stal soubor z Brumovic. Celý den této slavnosti se odbýval ve sváteční atmosféře, s krojovanou mládeží a ozdobeným řečništěm. O zájmu místních i okolních svědčila účast na výstavě mrštíkovských památek instalovaná v domě

Viléma. Za celý den ji zhlédlo více jak 400 osob. Každý platící účastník obdržel vstupenku vytištěnou pouze pro tuto příležitost s nápisem „Diváky 11. května 1958, Vilém Mrštík 1863 – 1958 Ustavující sjezd Sdružení přátel díla bří Mrštíků“.

Hlavní cíle Sdružení byly nejen smělé, ale značně náročné: shromažďování a uchovávání památek na Mrštíky, jejich díla, práce o nich, vlastní publikační činnost. Zejména však vybudování muzea v domku, kde bydlel Vilém. Proto se jednalo s obyvatelkou paní Šmelíkovou. Při návštěvě manželky Viléma paní Boženy v Olomouci – Hejčíně jsme od ní doslali příslib, že do budoucího muzea odkáže řadu památek. Muzeum mělo být otevřeno buď ke stému výročí narození Aloise v roce 1961, nebo ke stému výročí narození Viléma v roce 1963. Uprostřed návsi , před bývalou školou mělo stát sousoší obou bratrů v provedení sochaře Vincence Makovského, takové, jaké stojí v Brně u divadla.

Politická situace však všem plánům nepřála, řada stranických a státních funkcionářů snahy všemožně brzdila. Po zrušení ONV Hustopeče a budování jednotné muzejní sítě Sdružení prakticky zaniklo,ale díky literárnímu oddělení Moravského muzea v Brně a Regionálnímu muzeu v Mikulově byl slavnostně otevřen stávající Památník bří Mrštíků v bývalém domku Viléma. Divácká obec jej na počátku 60.-tých let zakoupila a ke stému výročí narození Viléma v r. 1963 v něm byla nainstalovaná mrštíkovská expozice realizovaná uvedenými institucemi. Po dvaceti létech se zdokonalila do dnešní podoby.

Po listopadu 1989 se změnami ve společnosti se změnil i vztah k odkazu a životu Mrštíků, zejména v našem kraji, ale to ne vždy v nejlepším světle. Jak je známo, již za svého života neměli o nepříznivce i nepřátele nouzi, zejména Vilém. Ve světle nových poměrů jejich literární dědictví i život, předně Vilémův, to vše bylo posunuto a představováno v jiných dimenzích, tvarech a obrazech. I v našem kraji chyběly silnější a soustavnější podněty k pozitivnějšímu chápání a naplňování jejich odkazu. Ani divácký památník nestačil reagovat a již tolik nepoutal, zejména mladou generaci. Netěšil mě tento stav a znepokojoval ,pudila mne snaha něco činit, pokusit se o cosi, třeba prostřednictvím nějaké iniciativy.Stále ve mně rezonovaly ony smělé plány a nezměrné nadšení z počátku Sdružení přátel díla bří Mrštíků z konce 50. let min.stol. natolik, že jako poslední žijící člen tehdejšího kolektivu, jsem pojal myšlenku pokusit se o jeho obnovu, nebo alespoň v nějaké obdobné míře na ně navázat, pokračovat v jeho intencích. K mému velkému sklamání jsem nenašel kladnou odezvu ani v okolí Divák. Proto nakonec jsem se rozhodl pro sólo jednání a hledal jaké. Z řady pramenů jsem znal, že údolí mezi Boleradicemi a Divákami je nazýváno Helenčiným údolím, jak ho nazval sám Vilém Mrštík, jak to i dosvědčila jeho manželka Božena ve svých Vzpomínkách (P.Vyšehrad 1952). Svěřil se jí, že při psaní Pohádky máje tam chodil pro inspiraci a imaginárně se tam s Helenkou setkával. Tedy okolní lesy, louky a celá příroda-to vše našlo odezvu v jeho Pohádce máje. A slýchal jsem často při různých příležitostech, proč ono místo není nějak vymezeno a označeno. To byla ta zásadní motivace a hlavní podnět pro konečné rozhodnutí a konání. Zpřítomnit ten prostor a přiblížit jej návštěvníkům.

Vypracoval jsem ideu a představu realizace, přednesl ji výboru a členům Techsportu Boleradice, což je více méně jakýmsi vlastivědním a okrašlovacím spolkem seniorů. Záměr byl kladně přijatý a pro počátek i finančně zabezpečený. Ihned po zahájení , při vytýčení hlavního prostoru, který se měl nacházet v souběhu výhledu k Divákům, Martinicím a Boleradicím jsme narazili pro nás na nepřijatelnou překážku. Jeden majitel pozemku totiž od nás požadoval nepřiměřené podmínky. Proto jsme zvolili pozemek na katastru Boleradic a majetku městyse, na mírném svahu a okraji lesa, kudy vedla polní cesta z Divák k Boleradicím, po níž Vilém velmi často chodil. Celkové řešení místa navrhovala zahradní architektka a nazvali jsme je Památník Viléma Mrštíka v Helčině údolí. Po jeho dobudování by se měl stát lákavým zátiším s množství zeleně, lavičkami k posezení a meditaci. Centrem jsme vysázeli vzrostlý strom jilmu jako malou náhradu za Vilémův jilm mezi

Divákami a Kurdějovem. K němu se utíkal se svými radostmi a bolestmi. Dominantní je žulový, pětitunový pomník s reliéfní dvojicí mladých lidí a Vilémovým studentským veršem, na opačné straně jeho vyznáním se z lásky ke včelám a vztahu k přírodě. Monolit má volné boční stěny, které je pro jejich šířku možné využít. V té souvislosti jsem pojal, snad trochu nadnesenou a s určitou dávkou ironie, myšlenku, že by tam mohlo město Praha vytesat svoje poděkování Vilémovi, i když mimo Prahu, za jeho razantní postoj na obranu pražských památek, které se tak zachovaly a dnes si je jezdí prohlédnout a obdivovat návštěvníci z celého světa. Zatím se mu žádného takového gesta nedostalo.

Celkovým řešením Památníku architektka zvýraznila tamější půvab prostředí čímž se propojilo s okolní přírodou, což Vilém vtělil do své knihy. Ne druhořadou snahou bylo vyzvednutí Vilémova včelaření, důvěrně spjaté s jeho zbožňováním přírody a je však známé značně zjednodušeně konstatováním, že měl až devadesát včelstev různě pojmenovaných. Proto jsme při výsadbě preferovali včelařské dřeviny a květiny, proto i již zmiňovaný jilm, neboť u něho nejen adoroval, ale řešil svoje včelařská rozhodnutí, radoval se z úspěchů. K němu postupně přibudou úly používané před jeho vylepšením i ukázky po něm, až po dnešní. Vilém byl nejen vzorný a vášnivý včelař., ale i včelařský odborník, zlepšovatel, ale stejně tak organizátor včelařského dění.

Tento Památník jsme začali budovat jako připomenutí pozapomenuté skutečnosti, že okolní příroda hrála ne zcela podružnou roli při psaní lyrických partií Pohádky máje, avšak nejen to, ale že tento kraj se zračí v celém díle Mrštíků. Také má alespoň malým dílem upozornit místní i vzdálené na mrštíkovský odkaz a představit tento cíp jižní Moravy širší veřejnosti, přilákat návštěvníky a turisty.V žádném případě nemá být nějakým protikladem jiných mrštíkovských

pamětihodností.Slouží zájemcům, je celodenně přístupný, bez omezení, volně, skupinám i individuálním návštěvníkům. Na jeho vyvýšeném a nepřehlédnutelném místě jsme umístili mohutný kvádr z mrákotínské žuly s plastikou dívky a mladíka, kteří touží po vzájemném souznění a s mladickými verši Viléma, psané tehdy nejaktuálnější a nejbouřlivější lásce pro níž Pohádku máje psal jí i dedikoval. Areál je doplněný informačními panely a turistickým odpočívadlem. Další doplňky máme v plánu, jsou však závislé na získání finančních prostředků a spolupracovníků. Je to především Vilémova stezka, která má v prostoru Památníku prostřednictvím panelu seznámit návštěvníka s městem či obcí, jejich zajímavostmi a vztahem Mrštíků s danou lokalitou a nasměrovat jej tam. Dále ještě plánujeme nějaké včelařské doplňky, výsadbu dřevin a dalších maličkostí.

Základní kámen byl položený 16.5.2013 ke 150-tému výročí narození Viléma , malířem jižní Moravy Antonínem Vojtkem. Ke spolupráci na tvorbě Památníku jsme pozvali čestné organizace i jednotlivce, ale bez valného hlasu. Na počátku nám výrazně pomáhali : Mikroregion Hustopečsko, městýs Boleradice a finanční příspěvek poskytl Ústřední výbor Českého svazu včelařů v Praze. Veškeré práce a starosti ležely na Techsportu Boleradice. Ten se vzorně stará o pravidelnou údržbu a provoz. Budování našeho Památníku se neobešlo bez problémů, obtíží, přehlížení, hledání prostředků a pomocníků a tak téměř jediným povzbuzením i morální podporou, která nás nejen hřála, ale tak říkajíc držela nad vodou, byly řádky ředitelství mikulovského muzea.:

„ Regionální muzeum v Mikulově považuje iniciativu Vašeho sdružení stran vybudování Památníku Viléma Mrštíka nejen za smysluplnou, ale i chválihodnou. Projekty vzniklé z podhoubí lokální pospolitosti jsou vždy ty nejživotaschopnější.“

V posledním dopisu Aloisovi Vilém napsal: „ Snad se najde jednou nějaká dobrá duše, která kalumnie (pomluvy) na mne naházené smyje.“

Tímto naším počinem chceme tomuto jeho přání alespoň malinko napomáhat tím připomínat jeho zásluhy nejen o náš kraj. Stejně tak i zviditelňovat region, který on tolik oslavil i proslavil.

                          Jan Horák