Maryana z Bubna

Sňatek a idyla na čejkovském zámku.

V roce 1610 dlela mysl mladého čejkovského pána v království českém, odkud si na podzim téhož roku, při čase sv. Kateřiny, přivezl nevěstu. Vyvolil si za manželku urozenou pannu Maryanu z Bubna, dceru rodu, který stářím a proslulostí nijak nezůstával za rytíři z Víckova. Panna Maryana byla nejmladší ze šesti dcer Jindřicha z Bubna na Březně, jenž byl bratrem známého cestovatele a milovníka lvů, Heřmana z Bubna na Jelení († 1602). Její sestra Sabina Františka byla provdána za Alexandra Jošta Haugvice z Biskupic, císařského rytmistra, jenž měl svobodný dvůr v Čejkovicích. Snad za návštěvy u této své sestry seznámila se panna Maryana se svým pozdějším manželem.
Erb pánů z VíckovaV jednom ze svých půhonů o prušánský dvůr dovolával se zmíněný už Vít Trnka z Trňan svědectví Maryanina, »kterak léta 1609, budouce ona, Maryana z Bubna, vo soudě postním v městě Brně v domě Mikuláše Kaligardy, měštěnína brněnského, s Alinou Pušovnou z Michlstorfu, že jest ji Jan Adam z Víckova o tom oznamoval a pravil, že jest jemu (Vítu Trnkovi) ten požár v Prušánkách, kterého jsou někdy novokřtěnci v držení a užívání byli, se vším jeho příslušenstvím daroval«.
Patrně už tehdy viděl v ní Jan Adam svoji budoucí choť, když ji – můžeme-li věřit jeho zištnému úředníku – seznamoval se svými hospodářskými záležitostmi. A podle všech zpráv, které se nám o ní zachovaly, byla tato volba Jana Adama šťastna; neboť paní Maryana, jak se později ukázalo, doplňovala svou rozšafnou hospodárností a praktickým smyslem nedostatek právě těchto vlastnosti v povaze manželově.
Erb pánů z BubnaSvatba byla slavena 25. listopadu 1610 na zámku Žamberce u bratra nevěstina, Mikuláše Vratislava z Bubna, neboť otec jejich byl už od r. 1596 mrtev. Hned při svatebním veselí věnoval Jan Adam své paní dvůr v Polehradicích se vším příslušenstvím za svobodný. Bratr matky J. Adamovy, Jan Linhart z Obrhamu, jenž doprovázel synovce na cestě pro nevěstu, vydal o tom později paní Maryaně k její potřebě svědectví, podle něhož Jan Adam prve, než jeli na Moravu, k své mladé choti z těmito slovy promluvil: »Jak račte domů jeti, račte nejprve do svého vlastního přijeti a tam nejprvnější nocleh učiniti«.
Tak se stala paní Maryana majitelkou polehradického dvora; pronajala jej i s vinohrady novokřtěncům, jejichž hospodář Kornel odváděl jí platy a užitky na Čejkovice.
V zámku čejkovském měla paní svůj pokoj »nahoře«, t. j. v patře, jak poznáváme z několika listin jesuitského archivu, jež nám dávají nahlédnout do čejkovské idyly prvých let J. Adamova manželství.
Podle nich se zdá, že Jan Adam nepatřil k oněm šlechticům-ekonomům, kteří se v duchu své doby věnovali zvelebování svých statků, aby zvýšili jejich výnos. Spíše to byly rytířské zábavy, hony, cestování a přátelské besedy se sousedy, co těšilo v těchto klidných letech čejkovského pána.
Ani tehdy neopouštěla ho jeho lehkomyslná štědrost. Nerozmýšlel se koupit pěkného koně za neobyčejně vysokou cenu 500 zl. od pana Alex. Jošta Haugvice v r. 1611, jindy zas za 200 zl., kdy »nebudouce ten čas při penězích«, odkazoval věřitele na paní Maryanu. Koně patrně zas rozdal přátelům (tak v roce 1617 času podzimního přijel si pan Jan st. Odkolek z Aujezdce na Čejkovice »pro valach [a], kterýž jest mu pan Adam daroval«); neboť syn téhož Odkolka Vilím, který byl po dva roky ve službě u Jana Adama na Čejkovicích, vypovídá v .jednom svědectví, že kdykoliv jeho zaměstnavatel »na myslivost jeti chtěl, jí, paní Maryany, aby mu klisen svých ze svého dvora půjčovala, žádal«.
Paní Maryana vynikala nad svého chotě hospodárností a smyslem pro pořádek. Nejenže se starala o zděděný majetek manželův, ale ještě jej zvětšila o dva svobodné dvory v Čejkovicích, balašovský a mengsreiterovský, které koupila před rokem 1617 za 6000 zl. mor. Později k nim přikoupila něco rolí i vinohradů. Při jednom z nich je připomínána škola; byla-li zřízena zásluhou této vynikající zámecké paní, nedá se bohužel z kusých zpráv dokázat.
Rozhodně byla však duší hospodářství; zjednávala správce a služebníky, vyrovnávala dluhy a řídila práce. Jeden ze správcův osvědčoval ve své výpovědi, že i po »zlovení největšího rybníku nad Polehradicemi, co se z něho utržilo, peníze paní Maryaně dány jsou«.
By1o toho patrně potřeba, aby čejkovská paní vzala na sebe péči o celé hospodářství a rodové jmění. Neboť srdce Jana Adama nepřirostlo k statkům, které mol kazí a zlodějové odnášejí, ani v klidných dobách blahobytu, ani za let emigrantské bídy. V tom nepřikládání důležitosti penězům jeví se čejkovský pán přímo opakem svého nevlastního strýce, Albrechta z Valdštejna, jenž uměl vždy tak dobře počítat ve svů,l prospěch.
Ve zprávách, týkajících se života Jana Adama před velikou válkou, vyskytuje se nápadně často slůvko »daroval«; že nebyla vždycky tato lehkomyslná štědrost uvážena a že někdy z ní povstaly i mrzutosti mezi příbuznými, dosvědčují nám zase záznamy v knihách půhonů. Dočítáme se v nich na př., že léta 1611 daroval Jan Adam svému švagru Alexandru Joštovi Haugvicovi, který měl v Čejkovicích svobodný dvůr, »role, kterýž slovou na Roztrhansku«, Byly to rozsáhlé polnosti, patřící k zámku čejkovskému, na místě zaniklé osady Roztrhanic. Aby byl dar větší, přidal mu Jan Adam »vobdarování«, t. j. osvobození od robot, »rukou vlastní jeho, Jana Adama z Víckova sepsané a sekrytem jeho, též sekrytem Jana z Obrhamu opatřeného«, k němu i ouředník Čejkovský Kryštov Pelhřim z Tomkovic pečeť svou přitiskl.
Paní Mary;rna s tím zřejmě nesouhlasila, neboť v jiném půhonu z r. 1615 domáhal se pan Haugvic svědectví správce Kr. Pelhřima, že paní z Víckova, »přijdouc k něm, jemu vo to, že jest k tomu obdarování na role na Roztrhansku dal svou pečeť, domlouvala s tím doložením, že von, majíce pána jejího zastávat, ještě panu Haugvicovi pomohl jeho vošidit«.
A poněvadž paní Maryana prý v rozdílných místech a časích o svém švagru měla mluvit, že jest »šibal, že jejího pána vošidil a že ho ještě vo Čejkovice i všechno všudy, co má, vošidí«. pomstil se jí pan Haugvic nepěknou pomluvou.
Při zasedání brněnského soudu svatojiřského léta 1615 podala paní Maryana z Víckova, rozená z Bubna, na pana Haugvice žalobu, žc jest o ní mluvil, jako by byla »klevetářka, lhářka a že téhož pana Alexandra Jošta Haugvice z Biskupic na zámku Čejkovicích pro svý lotrovství a všetečnost trpěti nechtěla, bojíce se, aby on tomu nevyrozumněl, že ona s Davidem Lukavskýnl svlečená, toliko v šlofpelci, přes půl noci hrává a s obnaženými prsy sedá.
David Lukavský z Lukavice byl otcem panny Mandaleny Lukavské, jež byla čtyři roky ve službě u paní z Víckova a předtím již několik let ve fraucimoru paní Anny Žerotínské na Židlochovicích a paní Chroustenské z Malovar na Myslibořicích. Její otec David býval hospodářským úředníkem na dvorech paní Maryany. Jeho věk i okolnost, že se Jan Adam ujal jako poručník půhonu obrany uražené cti své manželky, nasvědčují tomu, že podezření, do něhož chtěl pan Haugvic uvésti svoji mladou švegruši, bylo neoprávněné.
Naproti tomu některé pozdější zprávy ukazují charakter pana Alexandra Haugvice v nepříznivém světle. Na př. způsob, kterým usiloval o zrušení svého zasnoubení s vdovou Alžbětou Eusebií Zástřizlovnou, rozenou z Pruskova, která se měla stát jeho druhou chotí v r. 1636, zbavuje čtenáře jeho dopisů iluse o jeho rytířských ctnostech. A vzpomeneme-li, že prodal Janu Adamovi Jediného koně za 500 zl, v době, kdy obyčejný kůň stál sotva desetinu a cena i králova oře byla nejvýš 200 zl., nebudou se nám zdát obavy paní Maryany ze švagrovy zištnosti a snahy po »vošizení« jejího manžela přehnanými.
Ostatně tato příbuzenská mrzutost neměla dlouhého trvání. Skončila tím, co bylo vlastně její příčinou: novým darem ,Jana Adama, který odkoupiv r. 1617 svobodný dvůr A. Jošta Haugvice v Čejkovicích za 6000 zl., daroval jej se vším příslušenstvím a svobodami, tentokrát paní Maryaně. V jednom svědectví je vylíčeno, jak jí poslal po svém ujci Janu Linhartovi z Obrhamu »svobody na ten dvůr na pergameně psané, kteréž jest pan Haugvic jměl, naboru [do] pokoje jejího«, i jak paní při večeři svému choti za ten dvůr děkovala..
Téhož roku věnoval jí Jan Adam také svůj brněnský dům na Dolním rynku, jehož předešlým držitelem býval Arkleb z Víckova. Tento dům stával skoro naproti krásného, dosud zachovaného renesančního domu obyčejně (ač neprávem) nazývaného domem pánů z Lipé, a sousedil s domem rytíře Zahrádeckého ze Zahrádek s jedné a a s domem Mat. Tysslera s druhé strany. Byl zbořen teprve r. 1900; na jeho místě stojí nyní půl domu č. 12 na Náměstí Svobody.
Ač byl dům paní věnován v roce 1617, došlo k vepsání jeho do městských knih teprve 16. září 1619. Toho dne bylo tam zapsáno, že Jan Adam z Víckova dává jej »z manželské upřímné lásky urozené paní Maryaně z Víckova, rozené z Bubna a na Čejkovicích, paní manžclce své nejmilejší, aby jím dle líbezné vůle své vládnouti moc míti ráčila«. Připověděl také, již na podzim téhož roku 1617, že jí při nejbližším zasedání soudu pojistí věno vkladem městečka Polehradic do desk zemských; ale na škodu svých dětí tak před povstáním neučinil.
Paní Maryana. měla pro koho hospodařit. Dosud je rozšířeno mínění, že Jan Adam byl posledním svého rodu, který jím vymřel. Naproti tomu nacházíme v městských knihách brněnských záznam; týkající se jeho dvou dětí, Anny Sabiny a Karla Lva z Víckova, kteří zdědili po matce zmíněný brněnský dům a oba své rodiče přežili.
Osud těchto sirotků proskribovaného a obávaného rebela byl v pobělohorských letech asi málo závidění hodný a zasloužil by si bedlivějšího sledování. Z dob jejich dětství, ztráveného na čejkovském zámku, máme zprávu o Anně Sabině, která byla starší než její bratr, Karel Lev. Narodila se před 7. červnem roku 1613, neboť listem datovaným téhož dne na Hodoníně, zřekla se paní Kateřina Pálffy z Erdödu ve prospěch »Sabinky, dcery pana z Víckova, platu, který plynul majitelům hodonského panství ze dvora a pivovaru Závišovského«.
Tento projev přátelství Kateřiny Pálffy, majitelky Hodonína a vdovy po palatinovi Štěpánu Illvezhazym, k rodině Jana Adama, vyplýval z jejich spříznění. Někdy po roce 1610 provdala se totiž, sestra Jana Adama, Anna Kateřina z Víckova, která před tím žila u bratra na Čejkovicích, za synovce bezdětné majitelky hodonského panství, Tomáše Pálffyho, na Hodonín.
Odtud se datovaly přátelské vztahy mezi Hodonínem a Čejkovicemi a přenesly se i do Velkých Pavlovic na jižní Moravě, kde mě1 Tomáš Pálffy svobodný dvůr a mlýn; tam žil se svou rodinou, když stará paní Illyezhazová, rozená Pálffy, postoupila v roce 1614 panství hodonské sestře Tomášově a své neteři, Barboře Pálffy z Erdödu, provdané za Zdeňka Žampacha z Pottenštejna. Později stal se trvalým domovem sestry J. Adamovy známý pálffyovský dúm v Uherské Skalici.
I tehdy zůstal čejkovský pán ve spojení se svou sestrou, již zemřel manžel hned na začátku třicetileté války. Na panství hodonském zůstal podíl Tomáše Pálffy, 50.000 zl., které mu teta před svou smrtí r. 1616 odkázala. Ovdovělá Anna Kateřina Pálffy, rozená z Víckova, musela se však těchto peněz domáhat pro své tři děti soudně. Učinila tak už v roce 1631 po smrti švagrové Barbory, ale třebaže soud svatokunhutský roku 1637 po dlouhých průtazích nalezl, že jí má hrabě Žampach oněch 50.000 zl. neprodleně vyplatit, nestalo se tak za jejího života. Ještě po dvaceti letech upomínala Žampachovy dědice o onen dluh dcera paní Anny Kateřiny, Sabina Pálffy, provdaná Řečická.
Ačkoliv se za zlých válečných let ani Anna Kateřina netěšila ve Skalici velkému blahobytu, přece jí rod a vojenské zásluhy zesnulého manžela připravily osud mírnější, než jaký stihl rodinu jejího bratra. A že po celý život pojilo Jana Adama se sestrou teplé přátelství, došel u ní ve Skalici nejednou v emigrantské době svého bloudění cizinou útulku i pomoci.
Kromě přátelských styků s Hodonínem, jež poněkud ochladly po smrti staré paní Kateřiny Illyezhazové, kdy dostali čejkovští ve Zdeňku Žampachovi svárlivého souseda, můžeme sledovat, v jak dobrém souladu žil Jan Adam za klidných předválečných dob se svým okolím. Tak býval častým hostem na čejkovském zámku Mikuláš Čechočovský z Kobylí, který na to nezapomněl ani po vyjití Jana Adama ze země a pomáhal ochránit majetek jeho ženy a dětí, třebaže sám o svůj bohatý svobodný dvůr v »Horním Kobylí nad jezerem« přišel konfiskací.
V brněnském domě bývaly hostmi paní Maryany šlechtičny z Wartenberka a tam i do Čejkovic dojížděl nejednou z rakouských statků Jan Linhart z Obrhamu, jehož půhonů na Adama Šlevice býval Jan Adam poručníkem. Přítelkyní paní Maryany byla i paní Anna, druhá manželka Jana Diviše z Žerotína na Židlochovicích (bratra Karla st. z Žerotína); k ní jezdívala čejkovská paní zejména v době těžké nemoci pana Diviše. Snad za nějakou pomoc v ošetřování odvděčila se jí paní z Žerotína po smrti manželově r. 1616 darem 1000 zl. Tyto peníze vložila paní Maryana do hospodářství a teprve, když všecek majetek Jana Adama propadl konfiskaci, ve snaze zachránit alespoň něco dětem a sobě, uvedla je jako půjčku svému choti v seznamu svých pohledávek na statku čejkovském.
Jinak ze svědectví různých osob, jimiž prokazovala později paní Maryana spravedlivost takových svých nároků, a jež náhodou zůstaly uchovány v listinách olomouckých jesuitů, poznáváme, že u pohostinného stolu čejkovského zámku sedávali nejen přátelé a hosté, ale že společně stolovali s rodinou čejkovského pána i hospodářští úředníci a služebníci. Veselé mysli Jana Adama, jak se zrcadlí v oněch svědectvích, byla vzdálena jakákoliv pánovitá povýšenost. Tento rys povahy, zase tak odlišný od vlastností Valdštejnových, byl asi také jednou z příčin oddané důvěry, kterou Janu Adamovi projevovali jeho dočasní valašští poddaní i v letech, kdy už dávno přestal být jejich pánem.
Celkem lze soudit z roztroušených drobtů zpráv, že v domácnosti Jana Adama vládla Ještě ona srdečná staročeská prostota, která snad nadobro vymizela ze šlechtických rodin po třicetileté válce.

Legenda o Heřmanovi z Bubna, strýci Mariany

Jak dosvědčují historické prameny, Heřman byl pán udatný a „u svého krále na slovo vzatý“. Když jednou se vydal do kraje mouřenínů, bez bázně projížděl pouště a mnoho cizích krajin spatřil. Jednou, jeda po poušti, uslyšel veliké řvaní a přiblíživ se, spatřil, kterak lev s dvěma dravými šelmami zápasí a již umdlévá.

Jednomu na dva pomoci se má, pomyslil si Heřman, a smrtelně ťal jednu šelmu svým mečem. Když se pak chystal na druhou, zatím ji byl lev zhubil. Lev byl potom všecek umdlený a lehl si k nohám Heřmanovým jako pes. Poněvadž se pán nad ním smiloval, hned mu rány jeho ovázal a lev, jsa mu za to vděčen, všude ho následoval.

Tak se stalo, že s ním prošel horské krajiny, a když se pán do Čech na Horní Jelení vracel, lev ho tam také následoval. I byl lev na zámku jelenském až do smrti pánovy, a když pán běh svůj života dokonal, lev se tak trápil, že nejedl, nepil, až z toho pošel. Když tedy tělo mrtvého pána pohřbeno bylo, dána mu lví kůže pod hlavu.
Píseň o Heřmanovi z Bubna
Heřman z Bubna byl udatný pán,
U svého krále na slovo vzatý;
Kterýkoli mu rozkaz dán,
Býval wěrnému vládyce svatý.

Král ho byl wyslal s poslestwým
W Mouřenínůw daleké kraje,
Které hrozí plemenem zlým,
Kde wšeliké diwné se rodí a zraje.

Heřman wšeliké bázně prost,
Projíždí tam pouště a lesy,
Nowou konaje mysliwost,
Potwory dráždí, bije a děsí.

Jednou, žena se za pardalem,
Od komoňstwa se wzdálil swého;
Kůň tu zarazí w běhu swém,
A hluk dopadá ucha i jeho.

Rychle tam bodá, odkud ten řew,
ač kůň se mu zpouzí a brojí;
Dojel a widí, on zapasí lew
Se dwěma tigry w nerowném boji.

„Jednomu na dwa se pomoci má!“
Prawí a dřewce swého se chopí,
A než ho drawstwo znamená,
W tigra jednoho zarazí kopí.

Skočí s koně a wytasí meč,
Aby druhou potworu ubil;
Ale než ji dohonil wseč,
Již lew ji swou tlapou byl zhubil.

I chwěl hřiwou, se zdwihaje,
Obou tigrůw a swou krwí zborcen,
Wděčně k ochráni wzhlédaje,
K nohoum mu lehl jako by zkrocen.

Heřman se nad ním smilowal,
Obwázal mu opasem rány;
Skočil na kůň a lew se bral
Stále za ním až do městské brány.

Kudy stopowal po boku mu dlel,
Každý se diwil průwodci tomu;
A když wládyka poselstwí zděl,
Následowal ho do Čech domů.

Hrdina milowal wěrného lwa,
Lew zase ochranitele swého,
Zkoušívali oba dwa
Wšeho dobrého spolu i zlého.

A když Heřman byl dokonal,
Aby na nebi odměny došel,
Lew ten žalostí hrozně řwal
Nejedl, nepil, třetí den pošel.

Tam na hořejším Jelení
Kde rod z Bubna panowal možný,
Kostel k Boží sláwě a cti
Stawěl a nadal naš wládyka zbožný.

Uprostřed kostela sladce spí,
Lwí kůže mu pod hlawu dána;
Odpočíwej tam w pokoji
Tělo slawného českého pána! 
 
Výňatek z knihy JAN ADAM Z VÍCKOVA od Dr. Vlasty Fialové