Trochu vzpomínek.

Ve 30 letech byla práce od jara do zimy tj. od března maximálně do listopadu pro zedníky. V zimním období se prováděly různé práce, a‘t již za peníze, ale převážně zadarmo. Chodilo se na palach, který se doma pletl a potom v rolích prodal na stavby. Tehdy se na deskové stropy přibíjela režná sláma. Na palachovém pletivu dobře držela vápenná omítka, proto byl o palachové pletivo velký zájem. My jako děti jsme namotávaly drát na drátěné klubky, které se používaly na výrobu palachového pletiva. To byla práce za peníze. A ta druhá práce zadarmo – to bylo u strýce Jaroslava Stehlíka, která spočívala v pletení povřísel na vázání snopů obilí ve žních – to se nejednalo o žádné malé množství. Jak se tyto práce skončily, nastaly druhé práce – spíše zábava v hraní karty. Dovedli hrát karty nepřetržitě i tři dny – to ani na oběd, ba ani na večeři nepřišli domů. (Doma se mělo za to, že ty povřísla vyrábí i v noci) Nu a za co hráli ty karty – o sirky, fazoli, zrnka kukuřice i o zrnka hrášku. Nikdy ne o peníze, nebyly žádné. 0 kouření bylo též postaráno. Tabák se pěstoval, tak se nakrájelo listí, zabalilo do novin a už se mohlo kouřit. Tetička Julka stačila nejen nakrmit krávy a prasata, zajít ještě 30x na listí na podestlání dobytka, ale i navařit pro karbany ,,šumajstr„ se škvarkami nebo nějaký guláš. Později se tabák balil místo do novin do Olšanských papírků. Z obavy, že tyto nebudou, se jich nakoupilo tolik, že by stačily až do roku 2000 – skladováním se však znehodnotily. To se týkalo několika druhů konzerv, které byly nakoupeny do zásoby a nakonec se všechny zkazily.

Jaké bylo kulturní vyžití na obci v třicátých letech. Pro děti téměř žádné. Jednou za rok přijelo na vesnici pojízdné kino, stávalo u transformátoru. Pro děti to byl vždy zážitek. Například se hrál "Tarzan král pralesa" nu a děti si téměř rok hrály na toho Tarzana. Jako školáci jsme chodívali do kina do Brumovic.

Pro dospělejší a dospělé bylo té kultury trochu víc. Hlavně v zimním období se nacvičovalo mnoho divadel, byly dva divadelní soubory – sokolský a orelský. Důležité bylo, že všechna vystoupení byla dobře navštívena. Za druhé světové války se kultura v obci obohatila o kino, které postavila orelská jednota. Promítalo se převážně v sobotu a v neděli večer. Pro děti se promítalo v neděli odpoledne. Bylo promítnuto i mnoho krásných filmů, které musely být několikrát opakovány. Mnoho návštěvníků bylo hlavně z Bojanovic a Divák.

Taneční zábavy nesměly být, bylo to ve válce, ale přesto se některé konaly "načerno„ převážně v "Soukupové sušárně" v Pastýřské ulici a jen při harmonice a při svíčkách. Ze se mohou stát i takové zážitky, které se za celý život již opakovat nebudou, je pravdivá událost z jedné kamarádské oslavy. Jak již to bývá, při takové oslavě se mnoho pije a jí. Bylo to za sychravého podzimního počasí, pršelo a sněžilo, ale v místnosti bylo příjemné teplo. Když je příjem, musí být samozřejmě i výdej. Proto jsem odešel ven na záchod. Jenže nastalo nemilé překvapení. Po vstupu na záchod a uzavření dveří se záchod dal na plovoucí cestu po močůvce doprostřed hnojiště. Tak jsem měl odříznutou cestu zpět. Navíc mě trápila zima a úžasná tma. Kamarádi, – ti byli v teple a vesele popíjeli, na mne nějak pozapomněli.

Ze by se mohlo něco takového stát, se nikomu ani ve snu nezdálo. Teprve po třech hodinách na to došli, že tam nejsem, a šli mě hledat na dvůr. Když viděli na pohled veselou situaci, přitáhli mě ke břehu a tím mě osvobodili. Pak jsme to pořádně zapili a já jsem se 14 dní léčil z nachlazení. Je nutno si udělat představu o hygienických zařízeních tenkrát a dnes. Tenkrát to byl záchod "plovoucí", dnes jsou záchody "splachovací".

Ještě jeden zážitek nastal v době okupace a to při promítání filmu. Promítací stroj byl pouze 1 značky Erneman. V důsledku toho aby bylo co nejméně přestávek, se díly filmu slepovaly a natáčely na velké cívky. Tak se také stalo, že omylem byly nalepeny 5. díl s 3. dílem a 4. díl s 6. dílem. Při promítání se na to ani nepřišlo, kdyby ne toho, že hlavní postava filmu nejdříve zemřela a pak měla svatbu a mnoho dalších nevysvětlitelných dějů. Štěstím bylo, že se ten film promítal jen jednou. Diváci odcházeli z kina, nebyli z toho moc chytří. Pronášeli různé připomínky jako např. „ten režisér byl při natáčení asi vožralej, to byla kravina, to se jim zase povedlo“ apod.

Nu a ponaučení pro další promítání. Zvláště dva roky jsem kontroloval dvakrát díly jednotlivých filmů. 

Standa Stehlík

Z knihy  Naše staré Boleradice